Špatná komunikace doprovází evropskou monetární unii od jejího vzniku. Posledním příkladem je prohlášení prezidenta EU Hermana Van Rompuye, že dluhová krize by zpochybnila přežití unie. Většina pozorovatelů by přitom za největší chybu asi ráda prohlásila oznámení, že držitelé dluhopisů vydaných po roce 2013 by měli v případě krize nést ztráty. Podle nich to způsobilo nárůst nejistoty a pád cen irských, portugalských a španělských dluhopisů. Ne všichni smýšleli stejně, ale zdá se, že doslova všichni se shodli na tom, že takové prohlášení nemělo přijít dříve, než krize skončí.
Netvrdím, že tato zpráva si zaslouží Nobelovu cenu za komunikaci, načasování a její podstata ale byly v pořádku. Zdá se mi, že v této fázi vývoje unie by vedle permanentního záchranného mechanismu měl existovat i mechanismus restrukturalizace dluhu, při které tratí i privátní investoři. Proč by měli být za rukojmí neustále bráni daňoví poplatníci, když si investoři užívají vysokých výnosů a mohou se spolehnout, že když se země dostane do problémů, bude jí poskytnuta pomoc?
Default musí znamenat důvěryhodnou hrozbu, jinak mají investoři velkou motivaci ke koupi dluhopisů s vysokými výnosy, aniž by nesli rizika s nimi spojená. Důsledek jsme viděli, když se výnosy německých a řeckých dluhopisů téměř nelišily. Zprávy o porušování maastrichtských kritérií neměly na výnosy po dlouhou dobu žádný vliv. To podpořilo země v ignorování potřeby fiskální konsolidace a výrazně přispělo k současné krizi.
Dokud budou investoři věřit v záchranu zemí v problémech, budou investiční rozhodnutí ovlivněna politicky motivovanými intervencemi. S tím se bude zvyšovat riziko pádu bank, pokud se taková pomoc nakonec nedostaví. Tlak na solidaritu bude růst a mantrou se stane, že vedle pomoci není již žádná jiná alternativa. Prohlášení o ztrátách držitelů dluhopisů tak nebylo ani předčasné. Příkladem špatného postupu jsou německé Landesbanken, u kterých bylo ohlášeno jen odložené a postupné zmenšování záruk ze strany státu. Ty pak použily svůj vysoký rating na vydání dluhopisů a investice do vysoce rizikových aktiv.
Panuje konsenzus, že permanentní krizový mechanismus je v Evropě třeba. Jakákoliv dohoda nezahrnující restrukturalizaci dluhu je pozváním pro spekulaci nad budoucími záchranami. Došlo by k podkopání či úplné destrukci signálů, které trhy vysílají o dobrém a špatném fiskálním chování. Nyní jsou známé jen návrhy mechanismu, zdá se ale, že investoři by nesli ztráty pouze v extrémních případech a po ad hoc rozhodnutích. Pokud ale bude rozhodování o tom, kdy investoři ponesou ztráty, založeno na nejasném politickém rozhodování, systém nebude důvěryhodný a předvídatelný. Jen položí základ nejistotě, volatilitě a budoucím politickým tenzím.
Uvedené je výtahem z „Germany is right: bondholders must pay“, autorem je Otmar Issing, bývalý člen výkonné rady ECB.
(Zdroj: FT)