Předvánoční období není pro novináře pokrývající finanční a kapitálové trhy příliš vzrušující, a tak se obsah jejich rubrik obvykle redukuje na dvě témata – o kolik se díky vánočním nákupům zvýší zadlužení domácností, a které trhy/instrumenty/měny/komodity budou v roce příštím „hot“ a zaručeně se vyplatí do nich investovat. Jediné štěstí je, že se jen málokdo s ročním odstupem kriticky podívá na to, jak se novináři resp. jejich respondenti trefili… Všechno je totiž obvykle úplně jinak. To samo o sobě není špatně nebo dobře, protože život je „barevný a pestrý“ – jen to ukazuje, že brát takovéto ankety vážně, je úplně zbytečné.
Dnes však ministr financí Miroslav Kalousek předhodil novinářům extrabuřt v podobě zprávy nazvané „Strategie financování a řízení státního dluhu České republiky“ pro rok 2011. Jinak poměrně suchopárný dokument o 42 stranách však obsahoval konkrétnější informace o chystané emisi státních dluhopisů pro veřejnost a to je téma, které si mediální prostor v jinak nudné záplavě zpráv o sněhové kalamitě nepochybně slibovalo vybojovat. Stalo se a soudě dle reakcí pod články na toto téma se česká populace rozdělila na dvě skupiny. Ta první nazývá pana ministra ošklivými přívlastky a dušuje se, že si tento dluhopis nikdy nekoupí. Ta druhá o tom je ochotna alespoň uvažovat.
Emoce nechme pro chvíli stranou a pojďme se podívat na strany 34-36 zmíněného dokumentu. I když jde o informace rámcové a z definice proto relativně povrchní, vyplatí se číst pozorně.
První věc je čistě definiční – uvedená kapitola je nazvaná „Spořící státní dluhopisy pro drobné investory“. Slovní spojení „spořící“ a „státní“ navozuje pocit čehosi konzervativního a bezpečného. To je samozřejmě kombinace, která sluchu průměrného obyvatele ČR nevýslovně lahodí. Spoření je (obvykle) chápáno jako odkládání finančních přebytků na spořící nebo termínovaný účet, tj. do depozitních bankovních produktů podléhajících kromě jiného ochraně ve formě pojištění vkladů. Nákup státního dluhopisu však představuje vstup na kapitálový trh se vším všudy. Nemluvě o tom, že dluhopis je formalizovaná varianta půjčky – investor na sebe tedy bere a) tržní, b) kreditní, c) úrokové, d) refinanční riziko. A nikdo mu nezaručí, že svoji investici získá zpět. Řeči o státu jako nejbonitnějším dlužníkovi povídejte těm, co si koupili dluhopisy například Islandu.
Druhá věc je argumentační. Prvním cílem pro celé toto cvičení je „zpřístupnění možnosti bezpečné a výhodné investice do státního dluhu pro segment domácností a neziskových institucí a diverzifikace investorské báze“. Pokud pomineme vemlouvavou dikci slovíček „bezpečné“ a „výhodné“ (viz předchozí odstavec), není uvedený důvod úplně přesný. Patria-Direct umožňuje investice do státních dluhopisů drobným investorům již poměrně dlouho (byť od fixně stanoveného limitu) a na trhu by se jistě našlo nemálo otevřených podílových fondů, jejichž portfolia státními dluhopisy doslova přetékají. Kdo chtěl, resp. chce, cestu ke státním dluhopisům si našel. Dovolím si současně polemizovat s tématem „rozšíření“ investorské báze. Podle údajů CDCP, MF ČR a SCP byl v posledních deseti letech podíl drobných investorů na struktuře držitelů korunových státních dluhopisů ČR cca 0,67 %. Naopak domácí finanční instituce byly průměrně vlastníci 84,35 % bondů, a pokud k tomu připočteme ještě instituce zahraniční, dostáváme se na 97,35 %. Záměr je v roce 2011 emitovat maximálně 10mld. Kč „retailových“ dluhopisů při celkovém emitovaném objemu 220 mld. To je nejvýše 4,54 % celkového uvažovaného objemu – i kdyby se celý objem rozptýlil mezi „nové“ retailové investory, představuje to jen marginální změnu na výše zmíněném počtu.
Poslední zajímavost je na straně 36 a vztahuje se k indikativním parametrům uvažovaných dluhopisů. Tou první je absence kotace na burze. Ne, že by se na pražském parketu s dluhopisy příliš obchodovalo, ale minimálně existuje referenční místo s referenční cenou. Možná jde o lichou obavu, ale představa koupě instrumentu bez možnosti rychle a jednoduše zjistit jeho aktuální cenu mě příliš neláká.
Pro mě osobně nejzávažnější je však velmi limitovaná možnost daný dluhopis převést na někoho dalšího, či jej bez sankce za férovou tržní cenu odprodat. V době, kdy jednotlivé firmy a nyní již i státy oznamují finanční těžkosti jak na běžícím páse a informace o takovémto oznámení obletí svět v několika sekundách, je potřeba reagovat rychle. Držet v takovém prostředí instrument bez jasné ceny, likvidního sekundárního trhu, bez případného daňového zvýhodnění a s nijak atraktivním výnosem je, řekněme, nemoudré…
Ale abychom nevylili vaničku i s dítětem – počkejme na další detaily a třeba budeme příjemně překvapeni. Na základě toho, co zatím víme, však prozatím zůstanu u starého dobrého spořícího účtu…
Hezký víkend