Paul Krugman ve své úvaze pro NYT tvrdí, že dohoda o snížení daní, ve Spojených státech nazývaná jako Obamova-McConnellova dohoda, ekonomice bezesporu v krátkém období pomůže. Problém ale podle ekonoma představuje skutečnost, že ekonomika nepotřebuje jen krátkodobé impulsy, protože její problémy jsou dlouhodobé.
Jádro problémů Krugman definuje jako růst zadlužení za Bushovy éry, při níž se vytvořila bublina na trhu s bydlením. Zatímco před dvaceti lety dosahoval dluh průměrné domácnosti 83 % jejích příjmů, před deseti lety to bylo 92 % a na konci roku 2007 již tento poměr dosáhl 130 % (nyní je na 118 %). Příčinu tohoto vývoje vidí ekonom v tom, že banky úplně upustily od řádných praktik při poskytování úvěrů a všichni předpokládali, že ceny nemovitostí nikdy neklesnou.
Po prasknutí bubliny už Američané nemohou utrácet tak jako předtím a musí splácet dluhy v „bolestivém procesu oddlužení“. Krugman poukazuje na fakt, že to samo o sobě neznamená problém, jím se to stává proto, že nikdo jiný nenahradil americké spotřebitele v utrácení. Podle ekonoma by to měla být vláda, ne formou jednorázové podpory, ale „výdaji, které budou trvat do té doby, kdy domácnosti dostanou svou zadluženost pod kontrolu“. První stimulace byla ale příliš malá i krátkodobá a většina jejího pozitivního vlivu už je pryč.
Ekonom, který je zastáncem fiskální stimulace, má za to, že Obamova-McConnellova dohoda také není správným krokem. Dají se od ní čekat „relativně malé přínosy za cenu velmi vysokých nákladů“. Snížení daní bohatým totiž nepřinese téměř žádné zvýšení výdajů, podobně je tomu se střední třídou a snížením daní ze zisků. Stimulace přijde jen ze strany podpory v nezaměstnanosti a daňových prázdnin u daně ze mzdy. I ta však bude mít krátké trvání.
Otázkou pak podle Krugmana je, zda uvedené stojí za 850 miliard dolarů nového dluhu a zvýšenou pravděpodobnost, že snížení daní pro bohaté bude nakonec stálé. A odpovídá, že ne.
(Zdroj: NYT)