Duben byl měsícem, kdy zemřela pohádka o tom, jak úsporná opatření zvyšují důvěru a růst. Podle ní nemají vlády v situaci, kdy se ekonomika nachází v depresi, reagovat tak, jak říkají učebnice ekonomie. Namísto toho, aby se snažily vyvážit klesající poptávku soukromého sektoru, by měly vyrovnat své rozpočty omezením výdajů. Kritici sice varovali, že se tím problém jen zhorší, zastánci zmíněné pohádky ale tvrdili, že vše vyřeší růst důvěry. Patřil mezi ně Jean-Claude Trichet i američtí republikáni.
Dobrou zprávou je to, že mnozí vlivní lidé nyní uznávají, že pohádka o důvěře byla jen mýtem. Špatnou zprávou je to, že tu stále není naděje, že přijde změna politiky, a to ani v Evropě, ani v USA. Zastánci úspor sice již nevěří, že úspory povedou k vyššímu růstu. Stále se ale bojí toho, že pokud se nebudou snižovat výdaje, vydá se jejich země cestou Řecka. Wall Street Journal například intenzivně varoval, že již začal útok dluhopisových investorů na USA. Ale výnosy vládních dluhopisů nerostou, naopak klesají. Podobným varováním čelí již více než deset let Japonsko a výnosy jeho vládních dluhopisů se nyní pohybují pod 1 %.
Rozumní analytici dnes varují, že snahy o fiskální utahování jsou v utlumené ekonomice kontraproduktivní. Sníží totiž aktivitu, poškodí vládní příjmy a zadlužení zhorší. Přesto zůstává strašení deficity oblíbené. Patrné je to například v Británii, kde vláda zamítá jakoukoliv změnu politiky a zmírnění fiskálního utahování. Žijeme ve světě zombie ekonomické politiky – důkazy tuto politiku zabily, potácí se tu ale dál.
Před Velkou recesí jsem občas přednášel o rostoucí příjmové nerovnosti. Poukazoval jsem i na fakt, že koncentrace bohatství u nejbohatší části společnosti dosáhla úrovně, která nebyla zaznamenána od roku 1929. Z obecenstva pak často zazněla otázka, zda to znamená, že přichází další deprese. Způsobila vysoká příjmová nerovnost poslední recesi? Pravděpodobně k ní přispěla. Důležitější je ale to, že představuje hlavní důvod, proč se ekonomika stále nachází v útlumu. Na krizi jsme totiž reagovali směsí paralýzy a zmatku. A ty jsou z velké části spojeny s onou nerovností.
Kdyby se to, co se stalo v roce 2008, stalo třeba v roce 1971, Washington by se pravděpodobně zachoval dost efektivně. Obě hlavní politické strany by dosáhly konsenzu a vláda by reagovala. Dnes jí ale svazuje ruce rozpolcenost a intelektuální zmatek. Obojí je podle mého mínění výsledkem extrémní příjmové nerovnosti. Thomas Mann a Norman Ornstein totiž poukazují na to, že republikáni se stali extrémistickou silou, která neuznává své politické protějšky. Nejsou tak schopni spolupráce a nedělají rozdíly mezi zájmy svými a národními. Politická polarizace přitom kopíruje příjmovou nerovnost a podle všeho tu je i závislost: Peníze si kupují moc a rostoucí bohatství minority si zaplatilo věrnost jedné ze dvou hlavních politických stran. Možnost spolupráce je tak zničena.
Rozdíly v ekonomických názorech se dříve omezovaly na to, jak byla interpretována data. Pokud se podíváme například na Miltona Friedmana, vidíme, že byl proti fiskálnímu aktivismu, podporoval ale aktivní monetární politiku. Dnes jsou však republikáni fanaticky oddáni zlatému standardu. Podobné doktríny ovšem v praxi jednoznačně zklamaly. Proč se jich ale drží? Protože ospravedlňují politiku, která slouží zájmům miliardářů.
Autorem je Paul Krugman, uvedené je výtahem z „Death of a Fairy Tale“ a „ Plutocracy, Paralysis, Perplexity“.
(Zdroj: NYTimes)