Druhá největší ekonomika světa překvapivě zpomalila, ale především na světlo vyplavaly další problémy. Hlavním tahounem čínského růstu byla v prvním kvartále soukromá spotřeba, výrazně ale přispívají i investice do neproduktivních infrastrukturních projektů a nafouknutých realit, navíc financované dluhem regionálních a místních samospráv. Ty obcházely omezení shora a nafukovaly své výdaje i dluh skrze SPV. Tento problém není krátkodobý, bobtná už nějaký čas.
Vedle toho, že ekonomika zpomaluje, je pak hlavním zdrojem obav to, že se Čína rozhodne problém rázně řešit. Zakročení proti zmíněné praxi by sice omezilo rostoucí dluhové riziko, ale také by zasáhlo důležitý stavební sektor. Ke snížení jeho váhy sice bude muset dojít, ovšem nyní by to nutně znamenalo další negativní impuls pro ekonomiku.
Nahradit tento zdroj růstu by totiž nebylo úplně jednoduché. Čínský zahraniční obchod dál produkuje přebytky, ale při slabé vnější poptávce je těžko půjde dál navyšovat. Samozřejmě se nabízí soukromá spotřeba. Ta už nyní hraje důležitou roli, ale k dalšímu silnému růstu bude třeba strukturálních změn, které zaberou nějaký čas. Čína už možná vstoupila do fáze, kdy k překonání pasti středních příjmů (middle-income trap) bude potřebovat hlubší reformy v zájmu zvýšení produktivity, omezit příjmovou nerovnost, posílit sociální systém, který by snížil sklon k úsporám atd.
Pokud by se vláda rozhodla řešit regionální dluhový problém, tak by kromě lepšího dohledu a omezení mohla sáhnout také po reformě bankovního systému, aby úvěrování více odráželo tržní podmínky. To by negativně ovlivnilo státem ovládané podniky, které mají výhody v přístupu k penězům. Samostatnou kapitolou je pak sanace špatných úvěrů.
Vedle toho ovšem hrozí, že by pokus o reformy spustil procesy daleko širšího rázu. Ve společnosti od jisté úrovně bohatství (uvádí se HDP 15 tis. USD na hlavu v paritě kupní síly) obvykle sílí tendence k demokratizaci. Čína na této úrovni zatím není, ale podle odhadů MMF by mohla do čtyř let být, takže tlaky už mohou sílit. Zpomalení ekonomiky a nárůst nezaměstnanosti, možná urychlené prasknutím realitní bubliny, by značně zvýšily hrozbu sociálních nepokojů a tlak na politické změny.
Vyspělé země v minulých letech pravidelně vyzývaly Čínu, aby změnila směr a přestala působit v globální ekonomice takové nerovnováhy. Trnem v oku byla především slabá měna a to i poté, co jí bylo umožněno posilovat. Takové výzvy ale nenápadně utichly. Čína začala ekonomiku více stimulovat fiskálně, růstu její poptávky se každý snaží chytit, přesměrovává se na ni vývoz apod. Letos má Čína přispět k růstu globálního HDP zhruba polovinou. Pokud zpomalí, zbytku světa v čele s churavými západními ekonomikami naroste problém; není tu nikdo, kdo by ji zastoupil. Takže spíše než výzvy k dlouhodobým reformám teď asi z vyspělého světa bude znít - podporujte růst, jak to jen půjde.
Čínské vedení to nejspíš vidí podobně, neboť výše uvedené změny by znamenaly oslabení centrální moci a kdo ví, jak moc revoluční by to byl proces. Takže i nadále komunistická strana zřejmě bude dělat vše proto, aby situaci udržela pod kontrolou a strukturální změny byly hodně pomalé. Ten princip je dobře známý: o problémech se ví, je třeba je řešit, ale zrovna teď se to nehodí.