Jádrem dnešního centrálního bankovnictví je cílení inflace. Centrální banka může brát ohled i na další oblasti ekonomiky, v centru pozornosti jejího zájmu ale dnes stojí cenový vývoj. Už během krize ovšem došlo k určitému posunu od tohoto systému. Nebyl to však posun explicitní, ale skrytý. Důvody jsou evidentní. Pokud se rozpadá bankovní a finanční systém, není inflace to nejdůležitější. Dnes by tak podle některých návrhů měla centrální banka vedle cílení inflace sledovat a ovlivňovat i vývoj ve finančním systému. V rozhovoru pro VOX to uvedl Alan Blinder. Centrální banky by podle něho měly být neutrální, „je ale smutnou pravdou, že tomu tak většinou není“. Příkladem je podle něho utahování Fedu, které obvykle tvrdě dopadne na sektor bydlení a na automobilky. „Je toto neutrální? Domnívám se, že ne. Nejde ale o to, že by se Fed záměrně snažil poškodit tyto sektory. Jejich citlivost na sazby je prostě nejvyšší. Podobné je to i v jiných zemích.“
„Krize donutila centrální bankéře k tomu, aby se zaměřili i na oblasti, které byly dříve mimo oblast jejich činnosti. Lidé dnes používají hrozný výraz makroprudenční politika. Ta představuje průnik makroekonomické politiky a bankovní regulace a dohledu. Některé centrální banky se jí věnují, jiné téměř vůbec ne,“ uvedl Blinder. Tato politika získává na relevanci zejména během krizí, kdy je na jedné straně nutné korigovat nefunkční trhy a na druhé straně používat tradiční makroekonomické nástroje. Je tedy zapotřebí pracovat s výší povinných minimálních rezerv, omezovat finanční páku a podobné nástroje, které nejsou tradičními nástroji centrální banky. Zůstává tak otázkou, nakolik by tyto banky skutečně měly plnit i funkci dohledu a regulace. Již nyní existují velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi a Blinder se domnívá, že řešení není univerzální. Je možné, že v zemích, kde již nyní centrální banky plní určitou regulační roli, bude nejlepší rozšířit jejich pole působnosti. Naopak v zemích, kde tuto roli plní jiné instituce, by se systém neměl měnit a nové nástroje by měly využívat právě tyto instituce a ne centrální banky.
Jak moc by měly centrální banky zmenšit své rozvahy? Podle ekonoma by neměly přistoupit k tomu, že by se ohledně velikosti svých rozvah vrátily na předkrizové úrovně. V současné době totiž centrální banky „potřebují mít ve svých rozvahách více aktiv“. Dojde tak pravděpodobně k tomu, že pokles velikosti rozvah nastane, ale ne na výchozí úrovně. Změnit se musí také způsob komunikace centrálních bank. Důvodem je to, že rozsah jejich činností je dnes mnohem širší, „některé nejsou intuitivní, některé jsou dosti složité“. Je tak nutné poskytovat mnohem více informací, než když centrální banka „pouze hýbala sazbami nahoru a dolů“. Centrální bankovnictví také v současnosti představuje téměř vždy globální téma. Mohli bychom tudíž tvrdit, že je třeba více vzájemné kooperace, problémem je ale to, jak k ní dospět. Obvykle se o to snažíme pouze během mimořádných situací, kdy jsou zájmy všech společné. Po uklidnění situace, kdy se zájmy jednotlivých zemí rozejdou, už kooperace nepokračuje, domnívá se ekonom.
Podle Blindera „rozhodně není doba na to, aby centrální banky přikročily k exitu“. Detaily týkající se toho, jak tento exit proběhne, se pak budou v jednotlivých zemích lišit. Zatímco všechny centrální banky budou chtít zmenšit své rozvahy, zvětšovaly je ale z rozdílných důvodů. V důsledku toho se pak strategie exitu budou také lišit a nedovedou centrální banky zpět do bodu, ze kterého před lety vycházely, uvedl Blinder.
(Zdroj: VOX)