O nákladové konkurenceschopnosti zemí eurozóny můžeme často slyšet mnoho pochybného. Pramení to z nepochopení rozdílu mezi tím, jak se po zavedení eura měnily jednotkové náklady práce a tím, jaká je a byla jejich úroveň. Rozhodující je totiž právě tato úroveň a ne pouze to, k jakému růstu či poklesu došlo po roce 1999. Pokud měla některá země v době zavedení eura nízké jednotkové náklady práce, je logické, že došlo k jejich konvergenci a růstu. Takový růst bývá kritizován, ale konkurenceschopnost dané země může být i přes růst zmíněných nákladů stále dobrá. Pokud ale měla některá země jednotkové náklady práce vysoké už v době zavedení eura a pak ještě došlo k jejich růstu, je to pro její konkurenceschopnost nebezpečné. V každém ohledu však platí, že samotná změna těchto nákladů, která nastala po roce 1999, nám neřekne nic.
Grafy ukazují odhadovaný vývoj jednotkových nákladů práce ve výrobním sektoru v zemích eurozóny:
Z obrázků je patrné, že pouze v Itálii a Řecku jsou jednotkové náklady práce výrazně vyšší než v Německu. Francie, Španělsko, Portugalsko, Belgie, Nizozemí, Slovinsko a Rakousko mají tyto náklady na podobné úrovni jako Německo či níž. Mimo této nákladové konkurenceschopnosti můžeme samozřejmě hovořit i o konkurenceschopnosti založené na produktové sofistikaci. Je známo, že ta je nízká ve Francii, Španělsku, Itálii a Portugalsku.
(Zdroj: Natixis)