Pokud je ekonomika na makroekonomické úrovni stabilizovaná, má výhodu v případě, že přijde (externí) krize. Rozvíjející se země se poučily z dřívějšího vývoje a před poslední krizí sledovaly moudrou fiskální politiku. Ta jim pak během krize umožnila uplatnit politiku proticyklickou, což se znatelně projevilo na jejich ekonomické aktivitě. Po krizi je klíčové očištění bankovního sektoru a jeho rychlá rekapitalizace. V Japonsku k těmto krokům nedošlo a náklady byly vysoké. Ve Spojených státech proběhlo obojí a výsledkem bylo rychlejší oživení. Klíčovým bodem je pak monetární politika a zejména téma pasti likvidity, poskytování likvidity a správy toku kapitálu.
Nejdříve k pasti likvidity. Za cenu velkých nákladů se potvrdilo, že nemožnost snížení sazeb pod nulu skutečně představuje velké a dlouhodobé omezení, kterému nyní čelíme už pět let. Stejně tak se potvrdilo, že i přesto má monetární politika prostor pro stimulaci. Nekonvenční kroky mohou přes portfolio efekt snížit rizikové prémie, zároveň je ale třeba říci, že celkové výsledky jsou omezené a nejisté. Musíme se proto zabývat v první řadě tím, jak se nulové hranici vyhnout.
Panuje široký souhlas s tím, že vyspělým zemím by se dnes dařilo lépe, pokud by se inflace nacházela o něco výš. Kdyby před krizí ležela například o dva procentní body výše, je pravděpodobné, že by byla o dva procentní body výše i nyní a Spojené státy by se tak nacházely v pozici, kdy by nulové hranici nečelily. Neměli bychom ignorovat možnost, o které nedávno hovořil Larry Summers. Pokud budeme skutečně potřebovat dlouhodobě negativní reálné sazby, můžeme je dosáhnout nízkými sazbami nominálními a mírně vyšší inflací. Nyní ale čelíme negativní spirále, kdy utlumená poptávka vede k nižší inflaci a ta zvyšuje reálné sazby, které zpětně tlumí poptávku.
V oblasti poskytování likvidity se ukázalo, že nemusí vzniknout jen tzv. „run na banky“, ale i na další finanční instituce a dokonce i vlády. Pokud je vláda vysoce zadlužena, riziko neschopnosti refinancovat dluh reálně hrozí. Je proto nutné mít věřitele poslední instance, který by byl schopen podržet banky i vlády. Jasně to ukázaly kroky ECB a vývoj na evropských dluhopisových trzích.
V oblasti kapitálových toků se ukázalo, že volatilní pohyb kapitálu je nejlepší absorbovat hlavně měnovým kurzem. Obvykle platí, že když budou investoři chtít své peníze stáhnout, ať tak učiní. Kurz oslabí a to podpoří exporty a zvýší ekonomickou aktivitu. Problémy ale mohou nastat v případě, kdy si domácí subjekty vzaly úvěry v zahraniční měně. Oslabení kurzu pak má negativní dopad na rozvahy a následně i poptávku. Druhá komplikace vzniká, pokud se oslabení kurzu promítne přímo do inflace či pokud vede k šokům na finančních trzích a v reálné ekonomice. Zejména tento poslední argument vede rozvíjející se země k tomu, že většinou nemají plně plovoucí kurz, ale používají mix intervencí, regulace, omezení toku kapitálu a změny kurzu. A zdá se, že ač výsledky nejsou vždy dokonalé, tento přístup v posledních letech fungoval. U všech tří zmiňovaných bodů platí, že monetární politika nebude nikdy taková, jaká byla před krizí.
Autorem je Olivier Blanchard.
(Zdroj: VOX)