Trochu se ochladilo, do kamen tak padá více dřeva a uhlí, proudí plynu. Až se začne oteplovat, tok energií se zase zmenší a nad celým procesem se naštěstí nikdo nepozastavuje. S ekonomikou a prací centrálních bank (CB) by to mělo být podobné. V principu by měly také „přitopit“ v době, kdy v ekonomice přituhuje, a naopak. Přitopí se třeba tak, že CB začne dávat soukromému sektoru aktiva krytá tím, co za ně od soukromého sektoru získá (princip onoho zavádějícího „tištění“). Pozastavovat se nad tím můžeme racionálně ze dvou důvodů: Buď nástroje CB nefungují, nebo fungují, ale my je zneužíváme. Z řady zdejších úvah by měl být jasný můj názor: Nástroje v principu fungují, „jen“ se musí vybrat ty správné. Ve standardně fungujících ekonomikách se pak o jejich zneužití už dlouho nesnažíme, při jejich využívání ale přirozeně děláme chyby.
Otázkou tak pro mne je, proč kolem sebe vidíme tak velké negativní emoce týkající se CB. Ty ve svém extrému jdou až k požadavkům na jejich zrušení, na zavedení zlatého standardu, apod. Bylo to jasné už dávno, ale nyní snad všichni pochopili, že toto téma se plně týká i nás a ČNB. Je jistě namístě diskutovat třeba nad tím, zda v prostředí utlumené poptávky domácností nezpůsobí oslabení kurzu více škody než užitku. Viděli jsme ale často něco úplně jiného než podobnou diskusi k věci.
Paul Krugman v souvislosti s podobnými iracionálními negativními emocemi a postoji hovoří o sadomonetarismu. Jeho definici nikdy přesně neuvedl, ale počítám že by šlo o ekonomický sadismus páchaný na ekonomice a lidech tím, že z nějakého důvodu nejsme ochotni řádně monetárně reagovat. Pokud v zimě netopíme doma, mrzneme, pokud v útlumu (a jen v něm) „netopíme“ v ekonomice, není práce. Zde ale s panem Krugmanem na straně deskripce výjimečně nesouhlasím. Nejde totiž o formu sadismu, ale o formu fóbie – monetofóbie.
Podle wikimoudrosti jsou fóbie úzkostnou poruchou. Ta je charakterizovaná chorobným, bezdůvodným strachem z věcí, situací nebo lidí. Příčinou může být vrozená úzkostnost nebo traumatický zážitek. Pokud se vám zdá, že monetofóbie je příliš exotická na to, aby mohla fungovat, vězte, že prý existují i následující: Fobie z chůze – basifobie, ze sňatku – gamofobie, z piva – zytofobie, z čísla 4 – tetrafobie, z čísla 6 – hexafobie, z papeže – papafobie, z křížovek – kruciverbofobie, či ze ztráty mobilního signálu – nomofobie. Proč by nemohla existovat fóbie z „nekrytých“ peněz, „tištění“ peněz, centrálních bank vůbec a i z naší malé ČNB?
Traumatických zážitků ze zneužívání státního monopolu na peníze máme po celém světě více než dost. Podle Cato Institute dosahovala například hyperinflace v Maďarsku v roce 1945 207 %, v Zimbabwe roku 2007 98 %, V Jugoslávii roku 1992 64,6 %, v Německu roku 1922 21 %, v Řecku roku 1941 18 %, v Číně roku 1947 14 %. Uvedená čísla by byla silným kafem i pokud by se jednalo o roční hodnoty, jde ale o hodnoty inflace přepočítané na jeden den. Po dlouhé řadě těchto traumat by vlastně bylo překvapivé, kdybychom si určitou monetofóbii nevypěstovali. To i přesto, že v historii bychom našli i řadu deflací, které jsou zrovna tak ničivé, jako hyperinflace. Deflace v sobě ale nemají onen prvek „zneužití“.
K uvedenému bych přidal bych ještě jeden faktor. Tím jsou závěry jedné studie, která vysvětluje, proč tak negativně vnímáme byť jen mírnou inflaci, při které rostou ceny stejným tempem jako mzdy (reálně se tedy nic nemění). Většina z nás totiž považuje růst mezd za něco spravedlivého, co nám patří za to, jak dobře pracujeme. Růst cen je ale podle nás trestem zvenčí, který si nezasloužíme. Pokud se tedy zvyšuje inflace, tento vnitřní tlak se musí zvyšovat, deflace by měla působit obráceně.
Jak jsem psal, CB při své práci určitě dělají chyby a sám jsem zvědav, jak dopadne náš domácí měnový šťouchanec. Pravděpodobně tak, že každá strana bude i za pět let tvrdit, že měla pravdu. Každopádně je podle mne patrné, že z chyb se snažíme poučit. Podvolení se fóbii, byť pevně kořenící v bolestivých zkušenostech minulosti, pak cestou dopředu určitě nebude. Léčba prý někdy spočívá v postupném vystavování pacienta kritickým situacím. Přesně to se vlastně děje i u monetofóbie – přichází tapering v USA, což ukazuje, že obavy z hypersupermegainflací byly skutečně nepodložené (když už tedy někdo nevěřil trhu s dluhopisy). Uvidíme, jak hluboké ony kořeny jsou.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.