„Jednou jsem hovořil s jedním teoretikem a ten mi řekl, jaké je jeho kritérium pro určení seriózní ekonomie: Pokud to nejste schopni vysvětlit vaší matce, je to skutečně ta vážná a seriózní ekonomie. Já bych ale řekl, že pokud to nejste schopni vysvětlit matce, nebo alespoň přátelům, kteří nejsou ekonomy, je dost dobře možné, že sami nevíte, o čem je řeč“. Paul Krugman píše tuto úvahu na svém blogu a dotýká se tak jedné ekonomické oblasti, která asi navždy zůstane neuzavřena. Nejde o nic jiného, než o to, zda je možno většinu ekonomických problémů nějak jednoduše vysvětlit lidem, kteří se ekonomii nevěnují.
Blogující nobelista svou činností i slovy dokládá, že je přesvědčen o kladné odpovědi. Jiný výborný ekonomický bloger, Noah Smith, ale vyjadřuje skepsi a celou věc přirovnává k vysvětlování kvantové fyziky. Tvrdí, že pokud jí budeme vysvětlovat našim matkám (asi vyjma těch, které jsou fyzičkami, či alespoň technického naturelu), s tím, že „elektron je jak částicí, tak vlněním“ asi neuspějeme. Mimochodem je zajímavé, že snad nikdo podobné „testy“ neprovádí na otcích (výjimkou není ani Einstein – viz níže).
Krugmanův argument dokonce říká, že pokud někdo neumí něco vysvětlit neodborníkovi, značí to, že sám má mezery v chápání problému. Na druhou stranu si asi většina z nás vybaví nějakého učitele, který byl pravděpodobně dobrým odborníkem ve své oblasti, ale vysvětlit jí prostě neuměl. Možná bychom si mohli celou věc systematizovat a rozdělit se do následujících skupin:
Ideální kombinace je samozřejmě ta první, vděčni bychom měli být i za tu druhou – když někdo dělá svou práci dobře, i když jí nedovede vysvětlit ostatním (někdy to ale přece jen nestačí – viz níže). A konec konců, přímo na škodu není ani sebereflexní kombinace nerozumí – nevysvětluje. Pohromou je samozřejmě ta poslední zbylá. Přirozeně, že si kladu otázku, kam patřím já – proud mých zdejších úvah omezuje možnosti na první sloupec, tedy sloupec dvou extrémů.
Pokud čtenář z uvolněného tónu slov nabyl dojmu, že tyto řádky jsou ze skupiny čistě zábavných, mýlí se. Pro příklad nemusíme chodit daleko (i když bychom mohli). Důkazem je současná politika intervencí, kterou sleduje ČNB. Jak se dalo předpokládat (a byl to jeden z důvodů, proč jsem zde o intervencích v předstihu psal), významnou součástí celého monetárního příběhu byla a je komunikace – vysvětlování. Bylo tomu tak v USA, UK, Japonsku, není důvod, aby tomu tak nebylo u nás. V ČNB bezesporu sedí odborníci, takže z uvedeného schématu je pro ně relevantní první řádek. Bohužel ale plně nesedí pole první, spíše to „rozumí, ale neumí (či nechce) vysvětlovat“ (neučinili tak v čas).
Albert Einstein údajně řekl, že „všechno může být v maximální možné míře zjednodušeno, ale více už ne“. Ale i u tohoto génia můžeme vystopovat rozpor, protože sám prý také hovořil o vysvětlování matce a to klasickým „krugmanovským“ způsobem: „Pokud to nejste schopni vysvětlit své matce, do důsledku jste to nepochopili“. Nedělám si tak ambice, že tu tento problém rozseknu. Možná jde nakonec o něco jiného. Doposud jsme se totiž bavili jen o polovině problému. Úspěšný přenos informace vyžaduje odpovídající vysílač i přijímač. Na straně přijímače pak neurčuje úspěšný přenos nutně odbornost, ale spíše zájem o skutečné pochopení a ochota věci věnovat čas.
Na závěr krátký příklad. Vaše maminka (kdo jiný) se vás zeptá na věc, která by už nemohla znít prostěji: „Vláda se chce zadlužit a zvýšit svoje výdaje. Je to dobře?“ Ekonoma, který se stal otrokem nějaké doktríny, v takové chvíli pravděpodobně zaplaví pocit blaha. Má totiž možnost pro odpapouškování naučených pouček, pokud možno doplněných z kontextu vytrženými citacemi a čísly. Pro ekonoma snažícího se ubránit myšlenkovému otroctví je taková otázka a situace spíše nositelem studeného potu. Při tomto nastavení je pro něj/ní věc v podstatě ztracena. Mimochodem úplně stejné to je v podstatě se všemi diskusemi v televizi, rádiu a jiných médiích: Vyber si zavádějící zjednodušení, nebo vypadni, na přemítání není nikdo zvědav. Ale zpět k našemu příkladu a ekonomovi. Tomu se začne honit hlavou následující:
Je ekonomika v recesi, nebo v boomu? Je vláda už hodně zadlužena, či nikoliv? Jaký je náklad dluhu? Bude vláda zvyšovat běžné výdaje, či investovat a bude návratnost investic vyšší než náklad dluhu? Jsou v ekonomice nadbytečné úspory, o které podniky nestojí a vláda tak svými zvýšenými výdaji nevytlačí soukromé investice, naopak rozpohybuje „nehybné“ peníze a zabrání růstu nezaměstnanosti? Nakolik budou domácnosti uvažovat o tom, že zvýšení dluhu znamená budoucí zvýšení daní (a tudíž se budou snažit proti němu pojistit již nyní dalším zvýšením úspor)? A nakolik bude vůbec třeba zvyšovat daně, pokud bude stimulace v utlumené ekonomice úspěšná? ... Náš ekonom je dobrým ekonomem a rychle odhadne, že mezní utrpení spojené s pokusem vysvětlit uvedené během cca 2 minut je mnohem vyšší než mezní utrpení z výčitek týkající se vyhozených peněz za studium. Volba je jasná.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.