Vzpomínky na první světovou válku jsou stále živé. Projevuje se to například úvahami nad tím, zda se dnešní Čína podobá tehdejšímu Německu. Gideon Rachman v této souvislosti minulý rok ve Financial Times napsal následující: „Podoba Číny a Německa před první světovou válkou bije do očí. Naštěstí čínské vedení analyzovalo vznik velkých mocností v dějinách lidstva a je rozhodnuto vyhnout se chybám, kterých se dopustilo Německo a Japonsko.“ Takový pohled je optimistický, ale o jakých chybách tu vlastně mluvíme?
Ohledně první světové války panuje několik mýtů. Týkají se toho, proč začala, co vedlo k vítězství a prohře a jak bylo dosaženo míru. A všechny tyto mýty jsou relevantní i dnes. Žádná z válčících zemí nebojovala proto, že chtěla získat ekonomické výhody. Zájmy firem a ekonomiky by byly lépe uspokojeny mírem, a to ve všech zúčastněných zemích. Veřejné mínění pak mělo na ty, kteří o válce rozhodli, vliv pouze tehdy, když potřebovali dodat legitimitu krokům, které již provedli. Pokud by o válce rozhodoval kapitál a práce, pak by Rakousko, Německo ani Rusko do války nešly.
Válka nezačala v roce 1909 ani v roce 1912, ale až v roce 1914. Tehdy totiž už nebyl žádný faktor, který by jí mohl zabránit. Němci a Rakušané se domnívali, že jejich nepřátelé sílí. Věděli, že jimi mohou být poraženi, ale obávali se toho, že v budoucnu už by porážka byla jistotou. Tento „racionální pesimismus“ tak snížil jejich averzi k riziku. V autoritářských režimech pak stačilo několik málo hlasů pro válku na to, aby byl potají rozhodnut osud milionů lidí.
Hlavní strategie boje v první světové válce byla představována postupným snižováním počtu nepřátel. Francouzi a Britové přitom většinou ztráceli více lidí než Němci a podle tohoto měřítka tak měli prohrát. Byl tu ale ještě ekonomický faktor. Spojenci vyráběli mnohem více zbraní a munice než centrální mocnosti. Velmi rozšířeným mýtem je to, že rozhodujícím faktorem při pádu německé fronty byl hlad, který Spojenci použili jako svou zbraň. I Hitler tvrdil, že „potřebuje Ukrajinu, aby Němce už nikdo nevyhladověl“. Byla to ale rozhodnutí z Berlína, ne strategie Londýna, co vedlo k hladu. Mobilizace v Německu totiž poškodila výrobu potravin hned v několika ohledech. Stáhla mladé muže, koně a chemikálie ze zemědělství na frontu. Průmysl namísto dodávek zemědělských strojů vyráběl zbraně. A přidala se i snaha o udržení nízkých cen potravin, která na jejich výrobu také působila negativně.
George Soros je jedním z těch, kteří tvrdí, že „francouzské požadavky na reparace dovedly Hitlery k moci“. Soros k tomu dodává, že současná politika Angely Merkelové dává sílu extrémistům ve zbytku Evropy. Zátěž, kterou neslo Německo po první světové válce, byla ze zpětného pohledu malá. Země zaplatila méně než pětinu požadované částky a od roku 1924 byly platby financovány úvěry od Američanů. Hitler je nakonec přestal splácet stejně, jako to učinil s reparacemi. Na počátku se ale zdálo, že Němci ponesou příliš velkou tíhu a požadavky Spojenců lze tedy považovat za nemoudré. I tak by ale bylo chybou domnívat se, že poválečné závazky byly tím, co dlouhodobě radikalizovalo německou politiku. Stalo se tak jen krátce, v letech 1920–1928 už Němci volili umírněné strany. Německý nacionalismus a Hitlerovu moc živila až Velká deprese.
Uvedené je výtahem z „Four myths about the Great War of 1914-1918“, autorem je Mark Harrison.
Zdroj: VOX