Zdá se, že tomu je jen pár dní, kdy utichla poslední řecká krize, a už je zaděláno na další. Na 20. září jsou totiž v Řecku naplánovány volby, žádný jasný vítěz patrný není a je tak pravděpodobné, že celý cirkus začne znovu. Nebylo by překvapivé, kdyby investoři na celé Řecko radši zapomněli a věnovali se místo něj tomu, kolik budou zákazníci ochotni platit za Pencil. Jsou tu ale volby, které mohou skutečně rozhodovat o budoucnosti eurozóny. Nekonají se v Řecku, ale v Polsku. Pravděpodobným vítězem je strana Právo a spravedlnost, která by učinila kroky, které by v podstatě znemožnily přijetí eura Polskem. Řecko bylo vždy příliš malé a chaotické na to, aby ohrozilo společnou měnu. Pokud se k euru ale otočí zády Polsko a další ekonomiky s vysokým potenciálem z regionu střední a východní Evropy, půjde o mnohem vážnější ránu.
V Řecku žije pouze 11 milionů lidí, jeho HDP představuje asi 2 % celkového produktu eurozóny. Jeden rok slušného růstu eurozóny by tak z hlediska přírůstku HDP nahradil celou řeckou ekonomiku. Realita je tedy taková, že kdyby tato země z eurozóny nakonec odešla, nešlo by o nic přelomového. Opak ale platí o vývoji v Polsku. Když euro vzniklo, předpokládalo se, že každý člen EU jej nakonec přijme jako svou měnu. Výjimkou byla Velká Británie a Dánsko, ale země střední a východní Evropy jsou z technického hlediska povinny euro nakonec přijmout. Slovensko a Slovinsko už tak učinily, u větších zemí je ale situace složitější. Celková populace Polska, Maďarska a České republiky je na stejné úrovni jako populace Velké Británie či Francie. Jejich rozhodnutí už má tedy jinou váhu.
V čele strany Právo a spravedlnost stojí Andrzej Duda, který je pro euro nadšen asi stejně jako Nigel Farage. Nedávno například uvedl, že pokud by se mělo v Polsku o přijetí společné měny uvažovat, musí proběhnout referendum. A pravděpodobnost kladného výsledku podobného referenda je velmi nízká – společná měna se obvykle zavádí na základě politických rozhodnutí. Můžeme tedy předpokládat, že za vlády Práva a spravedlnosti Polsko euro nepřijme. Nadšená pro něj není ani Česká republika, kde poslední průzkum veřejného mínění ukázal, že 70 % populace s tímto krokem nesouhlasí. A v Maďarsku je to z pohledu přijetí eura ještě horší.
Kvůli krizi v eurozóně a problémům v Číně můžeme lehce přehlédnout, jak dobře se vede zemím středním a východní Evropy. Nejde o žádné sprintery, dopředu se pohybují relativně pomalu, ale je to pohyb soustavný. Maďarská ekonomika minulý rok rostla o 3,6 %, letos by tomu mělo být podobně. Tempo růstu České republiky převyšuje 3 %, Polsko letos roste o 3,2 % a představuje jedinou evropskou ekonomiku, která prošla finanční krizí bez pádu do recese. Bruegel Institute nedávno uvedl, že lidé ve Varšavě a Praze jsou dnes bohatší než obyvatelé Vídně, Říma, Lisabonu či Madridu. Zejména Polsko se stále více stává ekonomickou velmocí Evropy a v tuto chvíli už jeho význam odpovídá Španělsku. Jestliže to takhle půjde dál, bude důležitější než Itálie a nakonec možná i Francie.
S měnami je to podobné jako s firmami. Buď expandují, nebo se zmenšují. Euro bylo vytvořeno jako protiváha dolaru a mělo se stát dominantní silou na kapitálových trzích. Pokud od něj odpadnou malé a nevýznamné ekonomiky, nemá to většího významu. Když se ale o něj přestanou zajímat velké a rostoucí země, jde o něco jiného.
Autorem je Matthew Lynn.
Zdroj: The Telegraph