Tento měsíc se vedoucí představitelé států skupiny G-20 sejdou v turecké Antalyi na desátém summitu od vypuknutí globální finanční krize v roce 2007. Navzdory všem dosavadním jednáním – prestižním akcím za účasti nejdůležitějších osob z nejvlivnějších ekonomik světa – však nedošlo k žádnému skutečnému pokroku směrem k reformě mezinárodní finanční architektury. Od soulského summitu v roce 2010 se skupina tímto tématem ani vážně nezabývala. Jednoduše řečeno tak G-20 selhává ve svém hlavním a původním cíli zvýšit globální finanční a měnovou stabilitu.
Významnou součástí problému je skutečnost, že agenda G-20 je postupem let stále nabitější. V době rýsujícího se finančního chaosu se však G-20 musí přestat snažit o vyřešení široké palety témat současně – tento cíl se ukázal jako nesplnitelný – a vrátit se k základům.
Americký Federální rezervní systém se připravuje na zvýšení úrokových sazeb, které drží od krize téměř na nule. Ačkoliv je zpřísnění měnové politiky možná nezbytné, hrozí vyvolat vážnou krizi likvidity v rozvojových zemích, což by mělo velký dopad na hospodářský růst a rozvoj. Proto se účastníci listopadového summitu G-20 musí zaměřit na vytvoření důvěryhodné institucionální hráze pro obtížné časy v budoucnu.
Konkrétně by G-20 měla poskytnout víc pravomocí Mezinárodnímu měnovému fondu – jednak naléháním, aby víc využíval své stávající pravomoci, a jednak prosazováním institucionální reformy. Guvernér indické centrální banky Raghuram Rajan to ostatně zdůraznil na nedávných výročních zasedáních MMF a Světové banky v peruánské Limě, když vyzval fond, aby vybudoval trvalou globální záchrannou síť na pomoc zemím, které v budoucnu postihne krize likvidity.
Nezbytné institucionální aranžmá už existuje: oddělení zvláštních práv čerpání (SDR) na MMF. Na tomto oddělení mohou oficiální aktéři vyměňovat SDR – což je mezinárodní rezervní aktivum MMF – za jiné měny. MMF navíc může pověřit zemi se silnou pozicí platební bilance, aby poskytla likviditu, kterou potřebuje jiný člen. Díky tomuto takzvanému „mechanismu designace“ – který nikdy nebyl použit – může MMF zajišťovat spolehlivý přístup ke globálním měnám v době krize.
K tomu, aby se oddělení SDR stalo globálním likviditním centrem schopným zmírňovat budoucí krize, je samozřejmě nezbytná reforma. V ideálním případě by snahu o posílení MMF podpořily velké mocnosti. USA však k tomu zatím nejeví ochotu, neboť Kongres vzhledem k domácí stranické politice blokuje příslušné reformy.
Skupina G-20 by sice neměla reformy vedoucí k posílení MMF vzdávat, ale zároveň by měla rozšířit záběr. Konkrétně by měla spolupracovat s „koalicí ochotných“ – zahrnující velké rozvíjející se ekonomiky, zainteresované rozvinuté země a další rozvojové státy – na vytvoření institucionálního mechanismu, pomocí něhož by mohla efektivně reagovat na příští globální krizi likvidity.
Evidentním řešením by bylo replikovat institucionální strukturu SDR jejím začleněním do dohody mezi koaličními státy. Tento systém by mohla řídit Banka pro mezinárodní vypořádání, která byla v 60. letech účastníkem měnových swapů na základě brettonwoodského systému rovné hodnoty.
Tento přístup má nepochybně velké nedostatky. Ztratila by se totiž hlavní výhoda oddělení SDR – totiž že jde o kvaziuniverzální a vládami řízený systém, v jehož rámci dochází k výměně měn za spolehlivou „zástavu“ (SDR).
Dokonalé by však nemělo být nepřítelem dobrého. Dokud je ideální systém nedosažitelný, bude muset stačit i nedokonalé řešení. V situaci, kdy sílí riziko krize likvidity a stávající mezinárodní finanční architektura není dost dobře schopná na takovou krizi reagovat, nepřipadá nicnedělání v úvahu.
V posledních letech je mezinárodní finanční soustava stále rozdrobenější, dokladem čehož je šíření bilaterálních a multilaterálních dohod o měnových swapech. Například Čiangmaiská iniciativa za multilateralizaci zahrnuje státy sdružení ASEAN plus Čínu, Japonsko a Jižní Koreu. Státy BRICS (Brazílie, Čína, Indie, Rusko a Jihoafrická republika) zase vytvořily Dohodu o rezervách pro nepředvídané situace (CRA).
Swapové kontrakty se týkají předem vyčleněných prostředků, které se nepřevádějí na mezinárodní organizaci s konkrétním institucionálním posláním. Místo toho jsou držiteli zahraničních devizových rezerv – tedy likvidity v měnách akceptovaných pro mezinárodní platby – až do aktivace swapu státní agentury.
Vzhledem k tomu neexistuje záruka, že centrální banka v případě krize skutečně poskytne swapovou linku, ke které se zavázala, nebo že na ni přinejmenším nenaváže politické podmínky. U CRA se mohou například členové z poskytnutí podpory vyvázat – a mohou požádat o dřívější splacení, pokud v jejich platební bilanci vyvstane taková potřeba.
Je tedy zřejmé, že stále se rozšiřující světová síť dohod o měnových swapech zdaleka není spolehlivým mechanismem reakce na krize. Problematické je to především pro rozvíjející se ekonomiky, které jsou nyní obzvláště zranitelné.
Turecko, které momentálně vykonává předsednictví skupiny G-20, a Čína, jež ho v příštím roce vystřídá, by měly mít obrovskou motivaci vyžadovat kroky vedoucí k vytvoření pojistek proti dnešním rizikům likvidity. Kromě naléhání na USA, aby schválily reformy řízení MMF, by obě země měly usilovně budovat koalici ochotných a vytvářet efektivní mechanismus reakce na krize.
Prozatím se zdá, že Turecko v tomto úkolu zaostává a prosazuje přehnaně velkou a neefektivní agendu. Nezbývá než doufat, že jeho vedoucí představitelé rychle přijdou k rozumu a že blížící se summit přinese výsledky, které předchozí summity nepřinesly – a které dnes svět potřebuje víc než kdykoliv dříve.
Camila Villardová-Duranová je členkou sboru globálních lídrů Oxfordské a Princetonské univerzity a profesorkou práva na Univerzitě v Sao Paulu.
Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org