Project Syndicate: Zvláštní příležitost pro zvláštní práva čerpání

Nedávným výročním zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v peruánské Limě dominovala diskuse o slabosti několika rozvíjejících se a rozvojových ekonomik. Tato diskuse se však velmi málo zaměřovala na klíčovou příčinu: globální měnový systém. Mnohem víc se toho řekne příští měsíc na sboru guvernérů MMF, ačkoliv zůstává otevřenou otázkou, co fond nakonec udělá.

Problém, s nímž se rozvíjející se a rozvojové ekonomiky potýkají, vyvěrá z faktu, že příliv kapitálu do nich má silně procyklický charakter. Když tyto ekonomiky rychle rostly – zejména v porovnání s rozvinutými ekonomikami –, přitahovaly obrovské množství kapitálu. Jak se však rizika násobila, začal kapitál proudit zpět do země emitující rezervní měnu – tedy do Spojených států. USA mají koneckonců nakročeno ke zvýšení úrokových sazeb a dolar posílil prakticky vůči všem světovým měnám.

V minulosti tento vývoj vždy nakonec vedl ke korekci, kdy rostoucí schodek amerického běžného účtu způsobil znehodnocení dolaru. Tyto korekce – v letech 1979-1980, 1990-1991 a 2007-2008 – však zároveň byly vždy spojeny s globálním zpomalením či přímo s krizí.

Odhaluje se tak problém související s používáním amerického dolaru, tedy národní měny, coby hlavní mezinárodní rezervní měny globální ekonomiky. Jako první popsal tento problém v 60. letech belgický ekonom Robert Triffin. Takzvané „Triffinovo dilema“ zdůrazňuje zásadní konflikt mezi cíli státu, jako je omezení velikosti vnějšího schodku, a mezinárodními imperativy, mezi něž patří vytvoření dostatečné hotovosti k uspokojení poptávky po rezervních aktivech. Tento systém navíc vystavuje světovou ekonomiku cyklům důvěry v americký dolar a vydává ji na milost instituci jediného státu – navíc instituci, která často činí rozhodnutí s pramalým ohledem na jejich mezinárodní důsledky.

Jediným způsobem, jak stabilizovat systém, by tedy bylo umístit do jeho středu vskutku globální měnu. Taková byla ve 40. letech hlavní idea návrhu Johna Maynarda Keynese vytvořit nadnárodní měnu s názvem „bancor“. A taková motivace stála v roce 1969 za vznikem „zvláštních práv čerpání“ MMF, která se měla stát „hlavním rezervním aktivem v mezinárodním měnovém systému“.

Obecné alokace zvláštních práv čerpání (SDR) mají být založeny na „dlouhodobé globální potřebě doplňovat stávající rezervní aktiva“, přičemž rozhodnutí by se dělala na návazná období v délce trvání až pěti let. Prozatím došlo k takovým alokacím pouze třikrát, v letech 1970-72, 1979-81 a 2009 – posledně jmenovaná alokace v hodnotě 250 miliard dolarů byla přitom součástí zotavovacího balíku schváleného skupinou G-20 na zvládnutí globální finanční krize.

V poslední době se SDR znovu objevují ve zprávách díky debatě o tom, zda by měl MMF přidat čínský jüan do koše měn, které určují hodnotu této peněžní jednotky. Vzhledem k rostoucí mezinárodní roli jüanu se zdá naprosto evidentní, že by tato měna součástí koše SDR být měla. Diskuse by se nyní měla zaměřit na otázku, jak umožnit, aby SDR dosáhla svého potenciálu coby nástroj mezinárodní spolupráce.

Prvním krokem k tomu, aby se SDR stala aktivnější silou v globálních financích, by bylo odstranění rozlišování mezi účty SDR a běžnými operacemi MMF. Dokud bude k tomuto dělení docházet, budou SDR fungovat přinejlepším jako úvěrová linka, kterou může držitel bez dalších podmínek využívat – tedy nikoliv jako skutečné rezervní aktivum, nýbrž jako svého druhu debetní nástroj.

Lepším přístupem by bylo umožnit zemím, aby „ukládaly“ nevyužitá SDR do fondu, takže by se dala využívat k financování úvěrových operací MMF. Vydání většího počtu SDR by jinými slovy umožnilo MMF financovat větší počet úvěrů. Pokud by se tato SDR emitovala během krizí – například té, s níž se dnes potýkají rozvíjející se a rozvojové ekonomiky –, byla by výsledkem vskutku proticyklická globální měnová politika.

Toto schéma by se dokonce mohlo dovést ještě o krok dál: SDR by byla alokována podle nového vzorce, který by zohledňoval nejen kvóty MMF, ale i poptávku po rezervách v zahraniční měně (či jejich potřebu). Podle současného vzorce by země, které zahraniční rezervy nejvíce potřebují – tedy středněpříjmové a nízkopříjmové ekonomiky (s výjimkou Číny) –, obdržely jen něco přes třetinu z celkových alokací. To nestačí.

I bez této změny SDR mohou a měly by získat významnější postavení v globálních rezervách. V situaci, kdy jsou rozvíjející se a rozvojové ekonomiky ve stále hlubších problémech, nelze ztrácet čas. Zhruba padesát let poté, co Triffin poprvé popsal problémy spojené se statusem amerického dolaru coby rezervní měny, nelze než doufat, že chvíle SDR konečně nastala.

José Antonio Ocampo, profesor Kolumbijské univerzity a předseda Nezávislé komise pro reformu zdaňování mezinárodních firem, působil jako ministr financí Kolumbie a náměstek generálního tajemníka OSN pro hospodářské a sociální věci.

Copyright: Project Syndicate, 2015.
www.project-syndicate.org