Během studené války byl svět velmi blízko jaderné válce. Platilo to zejména o roku 1962, kdy došlo k bezpočtu provokací a ke Kubánské krizi. Ruský prezident Dmitrij Medveděv na tento rok vzpomínal na konferenci v Německu a přirovnával jej k roku letošnímu. A není sám, kdo zde vidí podobu. Dnešní Kubou je Sýrie, kde každým dnem roste riziko mezinárodního konfliktu. Už pět let probíhá brutální občanská válka, která se nyní může změnit ve střet mezi Ruskem a Západem.
Proti sobě stojí Moskva a Turecko, které je členem NATO. Podle některých názorů by se Sýrie mohla stát místem, kde bude testována funkčnost NATO, ale situace je velmi složitá. NATO se na jednu stranu snaží odradit Rusko od agrese, tudíž musí dávat najevo, že bez výhrad stojí za svými členy. Na druhou stranu se ale chce za každou cenu vyhnout jakémukoliv vojenskému konfliktu s Moskvou. Vedení NATO vnímá současný konflikt mezi Ankarou a Moskvou jako extrémně rizikový. Ozbrojené složky obou zemí totiž bojují na turecko-syrské hranici a někdy se pohybují jen ve vzdálenosti několika kilometrů od sebe.
Riziko ozbrojené konfrontace mezi Ruskem a Tureckem se prudce zvýšilo v září, když se Rusko začalo aktivně podílet na bojích v Sýrii. Poskytlo podporu jednotkám, které jsou věrné Assadovi, zatímco Turecko podporuje rebely, kteří by jeho autokratický režim rádi svrhli. Konflikt nabral na intenzitě v listopadu, když Turci sestřelili ruské vojenské letadlo a Putin se spojil se syrskými Kurdy, kteří jsou dávnými nepřáteli Turků. Turecký prezident Erdogan Kurdy obviňuje i z posledních teroristických útoků v Ankaře, oni to však popírají. Tenze mezi Ankarou a Moskvou ale po těchto útocích každopádně ještě narostly.
Členské země NATO zastávají jen málokdy bezvýhradný postoj, ovšem v této věci je jejich názor jednoznačný. Nikdo nechce, aby konflikt dál eskaloval. Jak tomu ale lze zabránit? Putin a Erdogan se obvykle nerozpakují s použitím síly a oba už zažili frustraci z některých kroků Západu. Otázkou je, jak moc racionálně uvažují a kam až by byli ochotni zajít.
Turecko v poslední době nahlas uvažuje o tom, že by poslalo jednotky přímo do Sýrie, aby bojovaly s Kurdy. Takový scénář je pro Západ noční můrou, protože boje mezi Turky a Kurdy by mohly rychle vést k přímé intervenci ruských jednotek. A co by se stalo, kdyby jednotky členské země NATO střílely na ruské vojáky? Vedení NATO doufá, že pokud by se boje omezily na syrské území, ostatních členských zemí by se to nedotklo. Německá kancléřka Angela Merkelová se ale obává toho, že Putin záměrně provokuje Turky, protože chce testovat NATO. Merkelová se tak všemožně snaží přimět Ankaru, aby pochopila, jakou hrozbu by vyslání jednotek do Sýrie představovalo.
Zástupci NATO tvrdí, že se Putin snaží o rozdělení zemí NATO a o jeho destabilizaci. Spolek zemí, které dlouze diskutují o tom, zda jedné zemi pomoci, by rychle ztratil důvěryhodnost. Pro Putina by takový výsledek představoval triumf a zatím se nezdá, že by Rusko otočilo. Na konci ledna Turecko oznámilo, že ruské letadlo opět porušilo jeho vzdušný prostor. NATO je na takovou taktiku zvyklé z Baltu, kde Rusko provokovalo stejným způsobem. V Berlíně se tak začíná hovořit o tom, že Rusko vede proti Turecku „hybridní válku“, ve které jsou jeho hlavní kartou zmínění Kurdové.
Putin a Erdogan bývali přátelé, Putin se ale podle některých zdrojů cítí být zrazen sestřelením ruského letadla. Erdogan se několikrát snažil osobně se mu omluvit, pro Putina to ale není dostatečné a chce, aby Erdogan dal svou lítost najevo na veřejnosti. NATO pak dává Erdoganovi jasně najevo, že pokud bude konflikt s Ruskem eskalovat kvůli tureckým útokům, podpory se mu nedostane. Klíčový je v této souvislosti takzvaný Článek 5, který hovoří o tom, že útok proti členské zemi NATO je považován za útok proti všem. Lucemburský ministr zahraničí Jean Asselborn ale v souvislosti s Tureckem říká, že takový postup je relevantní pouze v případě, kdy dojde „k jednoznačnému útoku“ na členskou zemi. A jeden německý diplomat dodává: „Určitě nebudeme platit za válku, kterou rozpoutají Turci.“
NATO nemá vůči samotnému Rusku jednotný postoj. Intenzivně se debatuje o tom, jak se stavět vůči ruské agresi. Na jedné straně stojí některé země, které se dříve nacházely pod ruským útlakem – Polsko, Česká republika a baltské země. Tyto země prosazují tvrdý postup proti Moskvě a podporují posílení vojenských sil na východní hranici NATO. Na straně druhé se nacházejí země s více proruským přístupem. Patří sem i Bulharsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko. Vstřícnější k němu je ale i nová řecká vláda. Speciálním případem je Paříž, která s Moskvou otevřeně flirtuje. Německo stojí v čele zemí, které Rusko umírněně kritizují.
Moskva rychle pochopila, že Německo se nachází v citlivé situaci. Merkelová potřebuje Erdogana, aby mohla řešit uprchlickou krizi. Erdogan je přitom člověk, kterého právě nezajímají věci, jako jsou lidská práva. To samé platí o Putinovi, ale to mu nebrání, aby situaci nevyužil k propagandě. Komsomolskaja Pravda se tak nedávno na svých stránkách ptala: „Sdílí teď Merkelová Erdoganovy hodnoty? To jí nevadí všichni ti novináři, kteří sedí v tureckých vězeních?“ Merkelová je přitom v těžké pozici i proto, že na jedné straně nabízí Turecku peníze výměnou za pomoc s uprchlickou krizí. Zároveň ho ale nemůže podpořit v jeho konfliktu s Ruskem.
Autory jsou Markus Becker, Matthias Gebauer, Konstantin von Hammerstein, Christiane Hoffmann, Peter Müller, Ralf Neukirch, René Pfister, Matthias Schepp a Christoph Schult.
Zdroj: Der Spiegel