Střední Asie bývala centrem takzvané Velké hry, které se postupně a v různých kombinacích účastnili Britové, Peršané, Rusové, Mongolové a Turci. Jde o strategicky důležité území, které tíží řada problémů. Ty mají často kořeny v sovětské éře. Od pádu Sovětského svazu se populace regionu téměř zdvojnásobila, a to zejména v údolí Fergana, kde existují velké etnické a národnostní frikce. V regionu klesá zemědělská produkce i investice ze zahraničí. Svět se tímto směrem znovu otáčí kvůli několika událostem z poslední doby.
K nim došlo u problematických uzbecko-kyrgyzských hranic, kde se bojuje i o zmenšující se zásoby vody. V Kyrgyzstánu také údajně došlo k teroristickému útoku na čínskou ambasádu, což zvýšilo obavy z militantů vycvičených v Sýrii. Kazašská vláda zase stupňuje tlak na politickou opozici. A druhého září zemřel uzbecký prezident Islam Karimov, což znamená, že jeho země musí projít první změnou moci ve své historii nezávislého státu. Nový vůdce bude čelit jak boji hlavních klanů v zemi, tak mnoha sociálním problémům.
Podobné události nám připomínají, jak těžce se ve Střední Asii bojuje o stabilitu. Zároveň se opět musíme ptát, jaké jsou zde cíle světových mocností. Historie, geografická i vojenská realita ukazují, že rozhodující roli zde bude hrát Rusko. Tato země je zde tradičním garantem míru a má vojenské základny v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu. Moskva se rovněž obává rozšíření etnických nepokojů a terorismu a to ji také motivuje k tomu, aby byla v celém regionu aktivní.
Rusko ale musí řešit i řadu jiných problémů. Tíží ho ekonomický útlum a ten doléhá také na vojenský rozpočet, který je jinak považován za nedotknutelný. Došlo tak i na jednotky v oblasti Střední Asie. Pokud by tam následně došlo k růstu nestability, Moskva by musela učinit důležité strategické rozhodnutí. Moskva si totiž bude muset vybrat, zda pro ni není důležitější Sýrie a Ukrajina. Pokud ano, mohla by umožnit Číně, aby zvyšovala svůj vliv ve Střední Asii.
Čína se o to snaží už nějaký čas a doposud se zaměřovala zejména na energetiku a přírodní zdroje. K tomu se přidávají investice do infrastruktury a v poslední době se rozvíjí i spolupráce v oblasti obrany a bezpečnosti. Koneckonců Střední Asie představuje cestu do Evropy, která obchází moře a oceány, po kterých plují americké vojenské lodě. S tím, jak roste čínský vliv v regionu, ale roste i její závislost na něm a následně potřeba ochrany čínských zájmů. Zmíněný útok na čínskou ambasádu Pekingu připomněl, že se kvůli tomu může stát i jedním z hlavních cílů teroristů. S rezistencí proti její expanzi se Čína setkává i v jiných částech světa, ale pokud by se situace ve Střední Asii prudce zhoršila, mohlo by to pro ni představovat noční můru.
Americká karta
Pak tu jsou samozřejmě Spojené státy. Ty v regionu zvyšovaly svou vojenskou přítomnost ve spojitosti s válkou v Afghánistánu a ve snaze pohybovat se v blízkosti Ruska podobně, jako se Rusko pohybuje v Evropě. Střední Asie je ale v určitém smyslu posledním místem na zemi, kde by Spojené státy byly připraveny intervenovat v případě vážných bezpečnostních problémů. Jsou totiž zejména námořní velmocí a americká armáda se na své námořní síly významně spoléhá i při pozemních operacích. Logistické operace prováděné přes třetí země jsou navíc politicky komplikovanou záležitostí a vzdušné cesty se často stávají velkým problémem, jak ukazuje například Afghánistán.
Americké intervence ve Střední Asii jsou nepravděpodobné i kvůli situaci v Iráku a Afghánistánu. Washington má nyní spíše snahu o omezení intervencí. Na druhou stranu je v jeho zájmu vyplnit vakuum, které by při válce proti terorismu v tomto regionu vzniklo. Musí totiž bránit tomu, aby toto vakuum vypálili islamisté, kteří by celý region destabilizovali. Pro Spojené státy by tak mohlo být výhodné, kdyby v regionu bylo aktivní Rusko nebo Čína.
Rusko i Čína mají ale také motivaci podniknout v regionu společné vojenské intervence. Tou motivací je otázka bezpečnosti a pokud by skutečně došlo k užší spolupráci mezi těmito dvěma zeměmi, pro USA už by to tak pozitivní vývoj být nemusel. I v tomto případě by ale Spojené státy mohly těžit z toho, že Rusko i Čína by musely na intervence v regionu věnovat mnoho času a zdrojů a následně by mohly být ochotny k většímu kompromisu v jiných oblastech.
Během studené války mohla nestabilita v jakékoliv části světa ohrozit globální rovnováhu moci mezi USA a Sovětským svazem. Obě velmoci tak byly zvyklé intervenovat i v nevýznamných zemích a oblastech. Po skončení studené války Spojené státy v této strategii pokračovaly. Nejdříve pod rouškou morálky a snahy o rozšiřování stability za každou cenu. Později šlo o boj s terorismem. Nyní se ale globální rovnováha moci opět mění a Spojené státy ztrácejí jak svou schopnost, tak ochotu být globálním policajtem. Ukázalo by se to i v případě vážnějších problémů ve Střední Asii.
Autorem je Rodger Baker.
Zdroj: Geopolitical Weekly