V posledních měsících si ekonomičtí komentátoři oblíbili hypotézu, že kurzový závazek ČNB vede ke zlenivění českých firem, jimž slabší koruna umožňuje neinvestovat a přesto dosahovat zisku. Tato hypotéza z našeho mediálního prostoru postupně vyprchává – vedle běžného omrzení snad i pod vlivem dat a odhadů hypotetického vývoje české ekonomiky bez zavedení závazku. Objevila se ovšem hypotéza navazující, podle níž je naopak problémem závazku jeho neodvratné ukončení, které může exportéry existenčně ohrozit.
V některých komentářích obě hypotézy splývají v tvrzení, že kurzový závazek přispívá k setrvávání české ekonomiky v „pasti středního příjmu“, tedy v situaci, kdy je její růst založený na cenové konkurenci namísto inovací. Jde o závažné tvrzení, jež je ovšem v konfliktu s hlavním proudem ekonomie. Podle ekonomické teorie nemá centrální banka na dlouhodobý růst žádný vliv nebo dokonce stojí v cestě inovacím, pokud svou měnovou politiku naopak dostatečně neuvolňuje. Téma si ale zaslouží podrobnější rozbor, odkud a z jakého důvodu vznikají inovace a ekonomický růst. Uvědomuji si, že většina z nás raději čte temné příběhy než celkem nevzrušivé, ale docela dobré zprávy. Proto se musím čtenářům předem omluvit, že tento příspěvek bude monotónně optimistický.
Prvním pozitivním konstatováním je, že past středního příjmu zřejmě neexistuje, alespoň soudě dle obšírné studie Světové banky na toto téma. Tento koncept pramení z rozčleňování zemí do stupňů rozvoje v marxistické tradici, přičemž ale skutečné hranice mezi jednotlivými stupni nepozorujeme. Jak je na tom Česká republika? Hrubý domácí produkt na hlavu spočítaný tak, že bereme v úvahu rozdílné cenové hladiny v jednotlivých zemích, u nás dosahuje 58 procent typického vzoru životní úrovně, Spojených států. Rozdíl se ale zmenší, když si uvědomíme, že některé nejlepší aspekty života v Česku je těžké měřit pomocí HDP, protože nejsou poskytovány tržně (naše vysoce kvalitní veřejné zdravotnictví, školství nebo hromadná doprava). A tak například rodina se třemi dětmi nemá ve Spojených státech život o mnoho snazší než u nás, mimo jiné právě kvůli velmi nákladnému zdravotnictví a školství. Přesto je však taková americká rodina v průměru o něco bohatší a má větší dům i auto. Obojí je příjemné, ale řada z nás asi upřednostní ty stránky života, v nichž už jsme Spojené státy dostihli nebo dokonce předstihli: příležitost mít tolik volného času, abychom v klidu sledovali naše děti vyrůstat v bezpečí a s možností naučit se, co se naučit lze, zvolit si profesi, která je bude naplňovat, a žít tam, kde si budou přát.
Nemá tedy smysl naříkat nad tím, že Západ nikdy nedoženeme. Jednak se to už v důležitých oblastech (tedy hlavně v oblasti životních příležitostí) stalo, jednak není důvod čekat, že jej časem nedostihneme i v oblasti příjmové. Máme snad zakódováno v genech, že nedokážeme inovovat jako Němci či Rakušané? Těžko. Vše ostatní, od míry investic přes averzi k riziku až po kvalitu institucí, se může docela rychle změnit, jak ukazují historické příklady.
Mimochodem, ačkoli jsme my Češi ve finančních záležitostech tradičně konzervativní, v přijímání inovací, jako jsou bezkontaktní platební karty, patříme ke světové špičce. Zároveň ti z nás, kdo měli možnost účastnit se silničního provozu v západních zemích a porovnat ho s českou realitou, musí rozporovat tvrzení, že jsme od přírody příliš opatrní a vyhýbáme se riziku. V každém případě je podmiňování naší životní úrovně tím, jak se daří jiným, receptem na neštěstí. Podobné podmiňování – a to jak na úrovni zemí, tak na úrovni lidí – plodí závist, která škrtí růst. Není třeba trápit se tím, kolik jachet vlastní Paul Allen, pokud systém, jenž mu tyto jachty poskytne, dává zároveň nejlepší životní podmínky relativně chudým lidem. Hospodářství není hra, kde zisk jednoho automaticky znamená ztrátu druhého; naopak. To si snadno uvědomíme třeba při sobotní návštěvě farmářských trhů nebo ostatně vždy, když cokoli dobrovolně kupujeme či prodáváme.
Je zde užitečné připomenout, co vlastně před 250 lety odstartovalo ekonomický růst a zvýšilo příjem běžného člověka nejméně třicetinásobně. Současná historická věda ukazuje, že to nebyla akumulace kapitálu, jak tvrdí Smith, Marx a Piketty, ani změna v etice, jak tvrdil Weber, ani zlepšení institucí, jak tvrdí Acemoglu a Robinson. Všechny tři aspekty jsou důležité, ale v dlouhé historii najdeme řadu příkladů kapitalismu, efektivních institucí a pracovní etiky podobné té kalvínské, aniž by spustily průmyslovou revoluci. Je paradoxní, že největší ekonomickou událost v dějinách nelze vysvětlit ekonomicky, ale sociologicky: klíčovou změnou před rokem 1800 v Nizozemí, Británii a posléze i jinde prošla předevšímrétorika ve společnosti, jež přiznala důstojnost a svobodu inovátorům. Mezi inovátory přitom nepatří jen vynálezci a podnikatelé, jak rádi tvrdí někteří elitní ekonomové; zatímco nás pochopitelně do očí nejvíce bijí makroinovace typu železnice, růst ve skutečnosti podněcují spíše četná drobná zlepšení. Kromě toho se bez tolerance (nebo ještě lépe obdivu) zbytku společnosti neobejde žádný inovátor, takže pro hospodářský rozvoj jsou i zásadní dělníci – zaměstnanci.
Bát se nemusíme ani poklesu tempa růstu ve vyspělých zemích – tyto obavy se opakují posledních 200 let po každé větší krizi, aby je následný vývoj zas a znovu vyvrátil. Nedávné pokroky v biologii, informační vědě a technologii materiálů se ještě nestihly plně promítnout do statistik. Vliv mnoha užitečných inovací je navíc stále těžší měřit; příští „početně“ důležitou inovací budou samořízená auta, jejichž rozšíření zvedne HDP skokově.
Nynější tempo růstu životní úrovně ve světě je nejrychlejší v historii. A bude dále akcelerovat, protože každý rok se do globálního hospodářství zapojují miliony inovátorů z rozvojových zemí, jež se postupně vymaňují z chudoby. Není důvod, aby Česká republika se svojí úžasnou polohou, historií tolerance k herezi a obdivem k inovacím opět nepatřila mezi nejsvižněji rostoucí evropské ekonomiky. Samozřejmě, stane-li se životním cílem dospívajících Čechů vandalizovat co nejvíce vlakových zastávek a dětských hřišť a cílem elit podněcovat institucionalizovanou závist, budeme zaostávat (viz Brazílie, Rusko a Jižní Afrika v kontrastu se zbytkem BRICS). To je skutečná past středního příjmu, která nemá nic společného s investicemi a už vůbec ne s kurzovým závazkem.
Vyšlo na euro.cz 12. 12. 2016, rubrika Blogy. Autorem textu je Tomáš Havránek, poradce bankovní rady. Přebíráme v plném a nezměněném rozsahu z ČNBlogu.