Finské Oulu by si určitě nikdo nespletl se Silicon Valley. Nachází se pouze 100 mil pod polárním kruhem a spíše bychom čekali, že bude střediskem lovců sobů než technologických společností. Přesto je toto město skutečně centrem bezdrátové komunikace a má velké plány v oblasti inovací. Najdeme v něm tisíce technických odborníků, mnozí z nich dříve pracovali ve společnosti Nokia, která bývala synonymem mobilních telefonů. Vše by tedy nahrávalo podnikatelům, kteří by chtěli technologické experty využít, nicméně jim v cestě stále stojí jedna překážka. Tou je štědrý systém sociální podpory.
Lidé bez zaměstnání si ve Finsku většinou nemohou vydělávat bez toho, aby ztratili podporu v nezaměstnanosti. Pro bývalé zaměstnance je pak často výhodnější pobírat peníze od vlády, než riskovat v nějaké nové technologické společnosti. Finská vláda se to nyní snaží změnit a rozjíždí experiment se všeobecným základním příjmem. Vláda hodlá na počátku tohoto roku náhodně vybrat asi 2 000 nezaměstnaných ze všech vrstev společnosti. Ti automaticky dostanou podporu bez toho, aby museli procházet jakýmkoliv byrokratickým procesem. Podporu navíc neovlivní ani to, zda si zajistí nějaký vedlejší příjem.
Vláda bude napjatě sledovat výsledky experimentu. Bude si práci hledat více lidí? Kolik lidí přestane úplně pracovat a utratí své peníze za vodku? Budou lidé namísto trávení času na úřadu práce studovat a získávat kvalifikaci, která jim zajistí lepší pozici na trhu práce? Celý pokus bude trvat dva roky a jeho výsledky mohou ovlivnit sociální politiku daleko za hranicemi Finska. Vlády po celém světě totiž hledají způsob, jak pomoci nezaměstnaným lidem, proti kterým stojí globální obchod a automatizace výroby. Jedním z řešení může být právě základní příjem. Úvahy o něm jsou ale zatím v rané fázi a nikde není tato myšlenka plně zavedena do praxe.
Hledání nového řešení získalo na urgenci poté, co se po celém světě začala šířit vlna populismu. Ten viní současné politiky z toho, že právě oni nejvíce těží z ekonomických změn, které postihují pracující. Jasným varováním bylo i zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem a hlasování o odchodu Velké Británie z EU. Jestliže kapitalistický systém nebude modifikován tak, aby jeho přínosy byly rozděleny spravedlivěji, poroste riziko, že padnou instituce, na kterých stojí ekonomická politika už od druhé světové války.
Základní příjem je výraz, který může znamenat více věcí, které ale mají jeden společný rys: Všichni lidé ve společnosti dostávají od vlády pravidelný příjem bez ohledu na jejich další příjmy nebo na to, zda jsou zaměstnáni. Vyplácená částka by měla zajistit nákup potravin a bydlení. Ve Švýcarsku byl tento model voliči odmítnut, ovšem ve Francii byl schválen návrh na testovací experiment se základním příjmem. Uvažuje o něm i indická vláda, která by jej ráda použila v boji s chudobou. A v Kalifornii proběhne projekt, v jehož rámci by mělo 100 rodin dostávat 1 000 až 2 000 dolarů měsíčně.
Politici se po celé generace snažili dosáhnout magického cíle zvaného plná zaměstnanost. Tradiční systém sociální podpory byl navržen tak, že odpovídal cyklické povaze ekonomického vývoje. O základním příjmu se ale začalo uvažovat proto, že trh práce se od základů změnil a plná zaměstnanost se stala pouhou pohádkou. Výrobu totiž stále více ovládají a zajišťují roboti, kteří nahrazují lidi. Základní příjem by tak mohl být dobrým nástrojem v době, kdy poptávka po lidské práci bude dlouhodobě v útlumu. Utopisté sní o tom, že by tento příjem lidem umožnil skončit s úmornou prací v restauracích rychlého občerstvení a podobně. Jiní jej vnímají jako páku, díky které vzroste vyjednávací síla zaměstnanců, a ti budou schopni dosáhnout vyšších mezd.
Zastánce základního příjmu ale najdeme i v řadách libertariánů. Ti jej považují za cestu ke zmenšení vládního sektoru. Díky němu by totiž podle jejich názoru došlo ke konsolidaci různých programů sociální podpory. A liberálové zase považují za pozitivní, že všichni dostanou stejnou částku a nikdo nebude diskriminován. Přes to vše je ale mnoho zemí, které o ničem podobném neuvažují. Příčina spočívá v nákladech spojených s novým systémem. Kdyby například ve Spojených státech dostával každý ročně 10 000 dolarů, celkové výdaje by byly třikrát vyšší než současné výdaje na sociální podporu. Olli Kangas, který pracuje pro finskou vládu, říká, že podle některých lidí je základní příjem cestou do pekla, podle jiných jde naopak o řešení všech možných problémů. On sám však doufá, že finský experiment vnese do celé věci jasno.
Autor: Peter Goodman
(Zdroj: New York Times)