Paul Krugman se v rozhovoru s dalším známým ekonomem Jaredem Bernsteinem zaměřil na řadu ekonomických témat současnosti včetně tzv. vibecese. Jedná se o souběžný slušný růst ekonomické aktivity a špatný pocit lidí z vnímaného hospodářského vývoje. Významnou roli zde mohlo hrát to, jak moc se zvedla cenová hladina v předchozích letech. Tedy ne pouze aktuální inflace.
„Byla to situace, kdy byla zveřejňována dobrá makroekonomická čísla. HDP byl svým růstem nad trendem. Po recesi vyvolané pandemií jsme se velmi rychle vrátili k plné zaměstnanosti, ale došlo k velkému nárůstu inflace. Ta pak klesala, mysleli jsme si, že je to poměrně dobrý vývoj…, ale spotřebitelská nálada, spotřebitelská důvěra, pocit lidí z ekonomiky se zhoršovaly. A v té době se mi zdálo, že tento šok, pramenící nejen z inflace, ale i z toho, jak celkově vzrostly ceny, byl důležitější, než si většina ekonomů uvědomovala,“ popisoval Bernstein svůj pohled na dění v předchozích letech. Tedy v době, kdy působil jako poradce Bidenovy vlády.
Krugman dodal, že „historicky existuje docela dobrý vztah mezi spotřebitelskou náladou a makroekonomickým vývojem. Kdysi se tomu říkalo index bídy, což je míra inflace plus míra nezaměstnanosti. Navrhl ho Arthur Okun a odváděl docela dobrou práci… Ale po roce 2022 to podle podobných měřítek vypadalo jako ekonomika, ve které by se lidi měli cítit mnohem spokojenější. Ale nebyli.“
Bernstein následně popisoval, že se svými kolegy vytvořili model pro predikci vývoje indexů spotřebitelského sentimentu. Použili v něm výnosy akciového trhu, reálné spotřebitelské výdaje, inflaci a nezaměstnanost. Tento model fungoval velice dobře, ale „v roce 2019 se jeho fungování rozpadá. Inflační šok z let 2020, 2021 a 2022 přitom nebyl prvním inflačním šokem v historii. Ale byl první v sérii dat použitých ve zmíněném indexu.“ Podle ekonoma to tedy ukazuje, jak velkou roli začal hrát jiný faktor než výše zmíněné proměnné. Krugman dodal, že ekonomové tak mohou říkat: „Podívejte, inflace je hodně dole.“ Ale běžní lidé odpoví: „Co tím myslíte? Věci stojí mnohem víc než v roce 2019.“
Krugman si ale zároveň myslí, že „musí existovat určitá promlčecí lhůta“. Jinak řečeno, musí existovat určitá doba, po které již lidé předchozí vzestup cenové hladiny nevnímají jako výrazné negativum. Je totiž například zřejmé, že „lidé už netouží po dobách patnácticentových hamburgerů z McDonald's“. Bernstein si ale myslí, že tato doba po posledním cenovém skoku stále neuplynula. „Není to jen o tom, že jsme měli jeden šok. Vlastně jsme zažili sérii šoků a lidé neměli čas se s nimi vypořádat. Hodně z toho spadá do skupiny Trumpova chaosu, do skupiny hrozných nesmyslů, které Trumpova vláda zavedla.“
Bernstein si tedy myslí, že „kdyby to byl jeden šok a hotovo, lidé by se cítili lépe. Ale pak přišla Trumpova cla… a teď šok z války. A myslím, že ve hře jsou i další faktory. Sociální sítě tyto věci zesilují způsobem, jakým to v minulosti nebylo.“ Krugman k tomu dodal, že pokud dojde k velkému nárůstu cen, ale také k velkému nárůstu mezd, což se zhruba dělo během Bidenovy vlády, lidé by měli být spokojení. Protože jejich reálné příjmy zůstaly stejné.“ Jenže lidé takto podle ekonoma neuvažují. „Myslí si, že si vyšší mzdy zasloužili a že vyšší ceny jsou nespravedlivé.“ Bernstein se domnívá, že tomu tak skutečně je.
„Myslím, že tento názor je správný. Ukazuje na něj už výzkum z doby před mnoha desetiletími, který nedávno aktualizovala Stefanie Stantcheva. Ta dokazuje, že pokud dojde ke zvýšení platu, podle lidí je to díky jejich tvrdé práci a zaslouží si to. Jestliže se něco stane s cenami, tak za to může někdo jiný.“