Zmínky o obchodních tarifech ze strany Donalda Trumpa a rostoucí vlna populistického nacionalismu jsou známkou přicházející bouře. V tuto chvíli ale nejde odhadnout, jak prudká bude a historie ukazuje, že tvrdá slovní výměna probíhající během voleb v USA se jen málokdy promítne do nějakých reálných kroků. Trump už vycouval z několika svých slibů a je možné, že nakonec nedojde ani k zavedení tarifů. Dokonce by mohlo dojít k tomu, že fiskální stimulace v USA zvýší příjmy spotřebitelů a ti budou více utrácet za zboží vyrobené v Číně.
Známý ekonom Michael Pettis, který se dlouhodobě zabývá vývojem v čínské ekonomice, v rozhovoru s Bloomberg uvedl, že k takovému vývoji může dojít, nicméně globální ekonomiku stále sužují velké nerovnováhy. Nejvíce k nim přispívá Německo, které dosahuje rekordních přebytků, a ty navíc stále rostou. Obchodních přebytků začalo opět dosahovat i Japonsko. Nejde přitom ani tak o odraz vysoké produktivity v přebytkových zemích, ale jejich slabé domácí poptávky, kterou se tamní vlády nesnaží nijak stimulovat.
„Čína je jednou z mála zemí, které dosahují přebytků, ale ve kterých domácí poptávka sílí. Dochází tak k poklesu přebytků běžného účtu z 10,1 % HDP v roce 2007 na současná 3 %. Z absolutního hlediska se ale čínské přebytky nacházejí jen 10 % pod předchozími maximy. Téměř polovinu všech globálních přebytků nyní absorbují Spojené státy a jejich spotřebitelé. I kdyby tedy Trump jen blafoval, tento problém jen tak nezmizí,“ říká Pettis.
Orlik tvrdí, že i kdyby Trump zavedl cla ve výši 45 %, pro Čínu by to neznamenalo takový náklad, jak se mnozí domnívají. Exporty totiž už nejsou takovým tahounem jejího růstu jako dříve. Podle jeho odhadů by taková výše tarifů snížila letošní tempo růstu z předpokládaných 6,3 % na 5,6 %. Čínská vláda by pak musela zvažovat, zda nepřikročit k intenzivnější stimulaci domácí poptávky, ovšem problém by nebyl katastrofický a šlo by jej zvládnout. Pettis je ovšem pesimistou a poukazuje na to, že minulý rok musel objem úvěrů kvůli dosažení cíle růstu celé ekonomiky vzrůst o 40 % procentních bodů HDP. Čína má podle něj dva až čtyři roky, aby se zbavila závislosti na dluhové stimulaci. Kdyby pak Peking musel stimulovat ještě více, tato doba by se ještě zkrátila.
„Jediným smysluplným způsobem, jak podpořit růst čínské ekonomiky, je odklon od dluhu a posílení spotřeby. K tomu musí být v podstatě převedeno bohatství od místních vlád k běžným domácnostem. Vláda se o to pokouší od roku 2007, ale různé zájmové skupiny kladou velký odpor. I kdyby vláda celý proces rozhodování centralizovala, může trvat dva až tři roky, než budou mít její kroky nějaký znatelný dopad,“ říká Pettis. Podle něj je finanční krize v této zemi stále nepravděpodobná, ale problémy se projeví dalším útlumem ekonomiky.
Orlik oponuje s tím, že spotřeba domácností už nyní zčásti vyvažuje pokles exportů a její podíl na HDP roste. Podle Pettise jde ovšem o „pasivní posun k rovnováze“, protože se tak děje hlavně na základě poklesu tempa růstu investic a exportů. Paradoxem je, že zvýšení příjmů domácností a posílení spotřeby není v současné době moc relevantní téma, protože z Číny prchá kapitál do USA. Příčinou jsou zčásti obavy z obchodní války. S tím, jak do USA proudí čínský kapitál, „automaticky porostou deficity amerického běžného účtu a příští rok tak mohou růst čínské přebytky“. A pokud se Čína bude při podpoře svého růstu stále spoléhat na tyto přebytky, bude zpětně velmi zranitelná, co se týče obchodních válek, uzavírá Pettis.
(Zdroj: Bloomberg)