Svět zažívá zpomalenou hospodářskou krizi – a většina expertů se shodne, že přetrvá do předvídatelné budoucnosti. Globální ekonomika od hospodářské krize roku 2008 – jedné z nejdelších zaznamenaných stagnací moderní éry – roste přerývaně. Prakticky ve všech zemích se středními a vysokými příjmy už téměř 40 let vytrvale klesají mzdy (jako podíl HDP). Jak tomu ale bude v příštích 50 letech?
Dnes situace rozhodně vypadá ponuře. Hospodářská stagnace a rozšiřující se nerovnost přispívají k vzestupu xenofobie a nacionalizmu ve vyspělých zemích, jak dokládá britské hlasování o odchodu z Evropské unie, zvolení Donalda Trumpa prezidentem USA – a čerstvě jeho rozhodnutí odstoupit od Pařížské klimatické dohody. Současně se velké části rozvojového světa – zejména Blízký východ a severní Afrika – propadly do konfliktu a některé vrávorají na pokraji selhání státu.
Přestože takové turbulence v blízké budoucnosti patrně přetrvají, neexistuje mnoho konsenzu, co je vyvolává. Jistěže, dlouhodobé prognózy jsou obvykle bláhové snahy. V podobně rozkymácených časech roku 1930 svůj um v této disciplíně vyzkoušel samotný John Maynard Keynes, v proslulé eseji „Ekonomické možnosti pro naše vnoučata“. Ve svém odhadu se mýlil.
Přesto Keynesův pokus nesporně vytváří úctyhodný precedent pro upírání zraků do ekonomické budoucnosti. Takže tady je můj pokus: předpovídám, že za 50 let bude světová ekonomika patrně (byť ne zaručeně) vzkvétat, globální HDP poroste až o 20 % ročně a příjem a spotřeba se zhruba každé čtyři roky zdvojnásobí.
Na první pohled se tento scénář zřejmě zdá přehnaný. Vždyť aktuálně globální ekonomika roste tempem pouhých 3 % ročně (v posledních několika letech ještě méně). Nebylo by to ale poprvé, kdy globální hospodářský růst zrychlil na dříve nepředstavitelné úrovně.
Pomůže digitální revoluce?
V letech 1500 až 1820 roční tempo světového růstu podle dat, která shromáždil zesnulý Angus Maddison, dosahovalo jen 0,32 % a rozsáhlé části světa nezažívaly vůbec žádný růst. V Číně roční příjem na hlavu během tohoto období setrvával na 600 dolarů. Pro ty, kdo tehdy žili, by bylo dnes neuspokojivé 3% tempo růstu nepředstavitelné. Jak by bývali mohli předvídat průmyslovou revoluci, která průměrný roční celosvětový růst v letech 1820 až 2003 zvedla na 2,25 %?
Dnes vytlačení růstu do nových výší slibuje digitální revoluce. Jsme vprostřed dramatických technických průlomů a pokroky v digitálních technologiích propojují všechny kouty světa. V důsledku toho nejenže stoupá produktivita pracujících, ale také získávají větší přístup k zaměstnanosti. Jednotlivci v rozvojových zemích například dnes mohou pracovat pro nadnárodní společnosti. Ve výsledku se do trhu práce zapojuje víc pracujících.
Ekonomické účinky tohoto trendu se neprojevily vždy pozitivně. Například ve Spojených státech průměrná reálná (inflačně očištěná) mzda sotva roste, byť nezaměstnanost klesla na 4,3 %. Tento „maximální strop mezd“ upevňuje technika, jelikož umožňuje přesouvat víc činností na hůře placené pracující v zahraničí – a rostoucí měrou na stroje.
Klíčem k prolomení tohoto stropu je změnit druhy prací, jimž se lidé věnují. Lepším vzděláváním a průpravou a také efektivnějším přerozdělováním můžeme usnadnit kreativnější práci – od umění po vědecký výzkum –, již stroje nebudou schopné v dohledné budoucnosti vykonávat.
Hlavně nedělat to, co umí stroje
Ač se taková práce může jevit jako marnotratnost, vzhledem k počtu osob a délce času, jichž je zapotřebí k dosažení jednoho zásadního pokroku či průlomu, každý takový pokrok či průlom je právě tím, co je potřeba k vytvoření dostatečné hodnoty k pozdvižení životní úrovně všech. A opravdu, jak poroste kreativní sektor, růst podstatným způsobem nabere spád.
Takový výsledek je pravděpodobný, leč ne jistý. K jeho dosažení jsou nezbytné zásadní změny v našich hospodářstvích a společnostech.
Jednak musíme usilovat o usnadnění přechodu pracujících ke kreativnějším činnostem. To bude vyžadovat zásadní změny vzdělávacích soustav, včetně rekvalifikace dospělých. Dále budou nezbytné politiky a programy, které propuštěným pracujícím zajistí určitý finanční polštář; jinak se vlastníci strojů a kapitálu chopí technických přelomů k tomu, aby urvali ještě větší díl ekonomického koláče. Uvnitř zemí toho lze dosáhnout určitou formou sdílení zisků; řekněme, že by pracující třídy „vlastnily“ 15-20 % celkových výdělků země.
Změnit se budou muset i vzorce spotřeby. Pokud za situace, kdy se každé čtyři roky celková spotřeba zvýší na dvojnásobek, zdvojnásobíme počet vozidel na silnicích či nalétaných kilometrů, rychle překročíme meze planety. To platí tím víc, že stoupající očekávaná délka života nejen zesílí populační růst, ale také zvýší podíl starších lidí. Budeme potřebovat vhodné pobídky, abychom zajistili, že se velký díl našeho bohatství nasměruje do zlepšování zdraví a dosahování environmentální udržitelnosti.
Pokud takové změny politik v nadcházejících letech nezvládneme, světová ekonomika se pravděpodobně během příštích 50 let přehoupne do druhé krajnosti. Podle takového scénáře by se rok 2067 vyznačoval ještě větší nerovností, konflikty a chaosem a voliči by si dál vybírali lídry využívající jejich strachu a pocitů křivdy. Co lze podle mého názoru vyloučit, je střední cesta, na níž by svět vypadal zhruba stejně jako v posledních 30-40 letech.
V roce 1967 svět zaznamenal velké inovace v ekonomice (v červnu toho roku byl poblíž Londýna osazen světově první bankomat) a zdravotnictví (v prosinci se v Jižní Africe uskutečnila světově první úspěšná transplantace srdce). Má-li být rok 2067 odpovídajícím stoletým výročím těchto průlomů, současný rozvrat musí světové lídry motivovat k úsilí o vývoj a zavádění novátorských politik, jež potřebujeme k posílení prosperity a vytvoření spravedlivější a stabilnější budoucnosti.
Kaushik Basu, bývalý hlavní ekonom Světové banky, je profesor ekonomie na Cornellově univerzitě
Copyright: Project Syndicate, 2017
www.project-syndicate.org