Evropská unie sama sebe po většinu své historie vnímala jako naději pro celý svět. Určitě to nebyl nezaujatý pohled, ale jistý realistický základ měl. Když se rozpadal Sovětský svaz a poté blok komunistických zemí ve východní Evropě, hovořili lidé jako Lech Walesa a Václav Havel o „návratu do Evropy“. V roce 1999 pak vznikla nová evropská měna a v roce 2002 nahradila měny ve 12 zemích. Šlo o krok, který měl podpořit další evropskou integraci a zároveň přinést posun ve finanční oblasti. A populace v členských zemích proti němu nijak zvlášť neprotestovala.
Po roce 2000 začaly do EU vstupovat bývalé komunistické země a přijaly „acquis communautaire“ – zákony, regulaci a normy, na kterých se všechny členské země Unie shodly. Do čela těchto zemí se také většinou dostaly politické strany, které věří v ideály a praxi demokracie, podporovaly občanskou společnost a svobodu projevu.
Nyní je ale mnoho věcí jinak. Mezi zeměmi střední a východní Evropy najdeme řadu rozdílů, stejně jako u zemí Evropy západní. Nicméně u těch prvních je zřejmý trend k silnějšímu nacionalismu, odmítání imigrantů, rostoucím problémům s korupcí v politice i v podnikatelském prostředí, ke zvýšené moci státu nad médii a v některých případech i přibližování se Rusku. Spolu s tím jde stále větší rozčarování z EU, které přichází i přesto, že těmto zemím se dostalo obrovské finanční pomoci. Jen Polsko by mezi roky 2014 a 2020 mělo celkem obdržet 82,5 miliardy eur. Těmito penězi financuje infrastrukturu i sociální a zdravotní programy.
Maďarský premiér Viktor Orbán a předseda polské strany Právo a spravedlnost Jaroslaw Kaczynski minulý rok hovořili o „kulturní kontrarevoluci“. Maďarsko oznámilo, že během zpracování žádostí o pobyt bude imigranty ubytovávat v táborech vytvořených z kovových kontejnerů. Takový krok odmítá OSN i nevládní organizace, ale premiér Orbán hovoří o tom, že migrace je „trojským koněm terorismu“. Jeho vláda po vzoru Ruska bojuje s neziskovými organizacemi, které migrantům pomáhají a kritizují vládní postoje k lidským právům. Řadu z těchto organizací pomáhá financovat americký miliardář George Soros a proto se stal jedním z cílů vládních útoků.
Na Slovensku se minulý rok dostala do parlamentu neofašistická strana Naše Slovensko. Premiér Robert Fico se s ní o přízeň voličů snažil bojovat i prohlášením, že po útocích v Paříži je sledován každý muslim na Slovensku. Česká koaliční vláda je v podstatě proevropská, i když prezident Miloš Zeman volá po deportaci všech ekonomických migrantů z EU. Kultura muslimských migrantů je podle jeho názoru „fundamentálně neslučitelná“ s evropskou společností. Premiér Bohuslav Sobotka spolu s dalšími předními politiky ze zemí střední Evropy odmítají systém kvót pro uprchlíky, který navrhuje EU. Vůči imigraci není úplně odmítavý, je ovšem pod tlakem na odmítání muslimských imigrantů. Pro Los Angeles Times uvedl, že „integrace muslimů představuje objektivní problém a v této oblasti je potřeba pozitivních příkladů“.
V České republice proběhnou v říjnu parlamentní volby. Ministrem financí je druhý nejbohatší člověk v zemi Andrej Babiš, který má blízko k prezidentovi a vlastní několik vlivných novin. Jeho strana ANO vede v žebříčcích popularity a očekává se, že volby vyhraje. To by z Babiše udělalo premiéra a proběhla by fúze politické, oligarchické a mediální moci, která byla ve střední Evropě doposud nevídaná.
Země v regionu si za druhé světové války prošly rozdílnými zkušenostmi, během komunismu už se ale tolik nelišily. Šlo o jakousi šedou stabilitu a pomalý růst životního standardu, za který se platilo podvolením se despotismu. Pak přišel onen „návrat do Evropy“, otevření se světu a konec nutnosti souhlasit s převládající ideologií. Standardy Západu ale v těchto zemích zůstávají nenaplněny, demokracie a volný trh nestačí, k moci se dostávají nové elity. Ty jsou někdy zkorumpované a bezohledné ke zbytku populace.
Ellen Hinsey ve své nové knize „Mastering the Past“ hovoří o tom, že v regionu střední a východní Evropy došlo k vypuštění doposud hluboko zmraženého nacionalismu, populismu a militarismu. Tyto jevy nyní nabývají na síle a oddalují region od zbytku Evropy. Ta sama sebe definovala jako přístav, ve kterém se budou mísit národy, etnika a smazávat hranice. Tato vize se ovšem již zdá být úplně ztracena.
Autor: John Lloyd
(Zdroj: Reuters)