Íránská islámská republika si tento týden připomíná 40. výročí svého vzniku. Jelikož však zemi sužuje těžká hospodářská krize, všichni – v Íránu i v diaspoře – si patrně kladou otázku, zda islámská revoluce skutečně zlepšila život Íránců.
Od loňského května, kdy Spojené státy odstoupily od Společného komplexního akčního plánu z roku 2015 – lépe známého jako Íránská jaderná dohoda – a proti Íránu znovu zavedly své nejtvrdší sankce, se íránská ekonomika řítí střemhlav dolů. Měna ztratila 70 % hodnoty a ceny rostou 40% ročním tempem, což dále zatěžuje už beztak chabý výkon ekonomiky, kde je bez práce třetina mladých lidí s vysokoškolským vzděláním.
Vláda amerického prezidenta Donalda Trumpa zřejmě doufá, že obyčejní Íránci, podnícení sankcemi, povstanou a islámskou republiku svrhnou. Ve významném projevu k íránsko-americké komunitě loni v červenci – všeobecně vnímaném jako výzva ke změně režimu – americký ministr zahraničí Mike Pompeo prohlásil, že islámský režim uvrhl „Írán do dlouhodobého ekonomického propadu,“ který zatlačil „třetinu Íránců… pod hranici chudoby“.
Názor, že íránská veřejnost byla od roku 1979 zavlečena do žalostné bídy, či dokonce že je na pokraji vzpoury, se však při bližším pohledu na údaje o íránském hospodářství nepotvrzuje. Pravda, mnozí starší Íránci rádi vzpomínají na dekádu před revolucí, kdy země zažila mohutný růst, který ztrojnásobil HDP na hlavu.
Íránu se ovšem dařilo slušně i po revoluci. V letech 1995-2011 – než Trumpův předchůdce Barack Obama zavedl dusivé sankce – dosahoval Írán růstu HDP na hlavu (ve smyslu parity kupní síly) průměrně ve výši 8,7 % oproti pouhým 2,9 % v sousedním Turecku.
Ukazatele blahobytu jednotlivců dokládají podobné pokroky. Zpráva o lidském rozvoji z roku 2018, založená na kombinaci příjmů na hlavu, dosaženého vzdělání a očekávané délky dožití, zařadila Írán na 60. příčku ze 189 zemí, před Turecko (64.), Mexiko (74.) a Brazílii (79.).
Mimoto údaje z výzkumů dokládají vytrvalé zlepšování přístupu Íránců k základním službám a vybavení pro domácnosti. Dnes už mají všechny domácnosti v Íránu přístup k elektřině a nezávadné vodě, přičemž v roce 1973 to bylo 43 %, respektive 33 %. Levný zemní plyn – před revolucí neexistující – je v současnosti zaveden do 85 % všech domů.
Srovnání je ještě příznivější, uvážíme-li, že ubývá íránské ropné bohatství, o něž se v 70. letech životní úrovně opíraly. Díky historicky vysokým cenám během pěti let před revolucí (1974-1979) výnosy Íránu z ropy dosáhly bezprecedentních 1,03 bilionu dolarů (v hodnotě dolarů roku 2018) čili zhruba 5 000 dolarů na osobu za rok. Nejvýnosnější pětileté období po revoluci – v letech 2007-2011 – zajistilo ropné příjmy jen ve výši 0,6 bilionu dolarů čili 1 365 dolarů na osobu za rok (což také odráží, že od roku 1979 došlo k více než dvojnásobnému zvýšení počtu obyvatel).
Navzdory tomuto poklesu islámská republika udělala značný pokrok na cestě ke splnění některých svých klíčových slibů, například potlačování chudoby. V 70. letech dostávaly městské domácnosti mnohem větší podíl z ropného bohatství než znevýhodněné venkovské domácnosti. Třeba v letech 1973-1975 se podíl městských domácností připojených k vodovodní síti zvýšil z 65,4 % na 79,7 %, zatímco na venkově vzrostl z pouhých 7,6 % na 8,5 %.
Od revoluce však íránští lídři uskutečňují investice do infrastruktury, které na venkově rozšířily nejen dostupnost vody z vodovodu, ale také zdravotnictví a školství. Výrazně díky tomu ubylo chudoby, z více než 20 % zpočátku 70. let na méně než 10 % v roce 2014.
Úspěchy islámské republiky však pramení, tak jako u většiny revolučních režimů, spíš z přímých vládních politik, jako je poskytování základních služeb a peněz chudým, než z politik spoléhajících na tržní pobídky. To je příčinou nedostatku adekvátních pracovních míst: nezaměstnanost v řadách vysokoškolsky vzdělaných mladých lidí, která v 70. letech neexistovala, se vyšvihla na 30 % u mužů a 50 % u žen.
Kromě toho porevoluční Írán sice v některých oblastech posílil spravedlnost, je ale méně efektivní při snižování příjmové nerovnosti. Giniho koeficient (běžné měřítko příjmové nerovnosti, kde nula představuje maximální rovnost) zůstává nad 0,40, o málo níž než na počátku 70. let.
Samozřejmě, pokud jde o kvalitu života, ekonomické ukazatele neříkají všechno. Přestože jsou životní standardy průměrných Íránců v mnoha ohledech za islámské republiky měřitelně lepší, než tomu bylo za šáha, nevyváží to vysokou nezaměstnanost, natož společenská omezení, která byla od roku 1979 zavedena. Přesto se cíl Trumpovy vlády spočívající ve změně režimu zevnitř jeví jako vzdálený.
Džavád Sálehí-Isfahání vyučuje ekonomii na univerzitě Virginia Tech, zabývá se globální ekonomikou a rozvojem v Brookingsově institutu a vědecky působí ve Fóru ekonomického výzkumu (ERF) se sídlem v Káhiře.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org