Před rokem napsal předseda představenstva a generální ředitel firmy Larry Fink dopis 500 ředitelům, ve kterém je požádal, aby přehodnotili své pojetí vyššího poslání. „Chce-li firma dlouhodobě prosperovat,“ napsal Fink, „musí mít nejen finanční výkonnost, ale zároveň musí ukazovat, jak pozitivně přispívá společnosti“.
Fink tvrdil, že přehnané zaměření firem na krátkodobé cíle poškozuje jejich schopnost vytvářet dlouhodobě větší hodnotu. Rovněž někteří význační politici – například americká senátorka Elizabeth Warrenová nebo britská premiérka Theresa Mayová (než její politickou agendu torpédoval brexit) – prosazovali a prosazují inkluzivnější a méně predátorskou formu kapitalismu.
Navzdory těmto výzvám k akci se však změnilo jen pramálo. Finanční sektor je i nadále posedlý sám sebou a investuje většinou do jiných odnoží financí, pojištění a realit. Také firmy jsou přehnaně financializované a vynakládají více na odkupy akcií a dividendy než na lidský kapitál, strojní zařízení, výzkum a vývoj. A odkupová mánie se dále zhoršuje a zasáhla i firmy jako Apple, kde klesající inovace nemohou nesouviset s neschopností reinvestovat. Mnohé firmy vzletně hovoří o společenské zodpovědnosti, dopadech na okolí a společenském poslání, avšak málokterá z nich učinila z těchto hodnot těžiště své činnosti.
Fink tvrdil, že firmy by se měly raději zaměřit na širší skupinu zainteresovaných: „na akcionáře, zaměstnance, zákazníky a komunity, ve kterých působí“. To by však vyžadovalo takové struktury firemního řízení, které by maximalizovaly hodnotu pro všechny zainteresované, nikoliv jen hodnotu pro akcionáře – a nezdá se, že by Fink nebo další podnikatelští osvícenci jevili ochotu vydat se touto „skandinávskou“ cestou.
Skutečná změna předpokládá učinit z vyššího poslání výchozí bod pro definování hodnot firmami, vládami i ekonomickou teorií, jež formuje tvůrce politických principů. Jak tvrdím ve své nové knize, Adam Smith a Karel Marx postavili do středobodu svého chápání hodnoty objektivní podmínky výroby – dělbu práce, stroje a vztahy mezi kapitálem a pracovní silou. V neoklasické ekonomice je však hodnota pouhou funkcí směny. Hodnotné je jen to, co má cenovku, a „kolektivní“ úsilí se opomíjí, poněvadž význam mají výlučně individuální rozhodnutí. Dokonce i mzdy se pokládají za výsledek volby lidí mezi volným časem a prací tak, aby se maximalizoval užitek.
Podle neoklasického názoru vlády přinejlepším přerozdělují hodnotu vytvořenou jinde. HDP navíc nezohledňuje hodnotu základních veřejných služeb, jako jsou zdravotnictví a školství. Zohledňuje však jejich náklady (například platy učitelů), takže státní zaměstnanci prý nemohou tvrdit, že jsou tak „produktivní“ jako zaměstnanci banky , jak v roce 2009 nehorázně naznačil její bývalý generální ředitel Lloyd Blankfein.
Není tedy překvapivé, že veřejní činitelé, kteří už dlouho čelí nařčením, že „vytěsňují“ byznys, přijali za své přesvědčení, že by neměli dělat nic více než napravovat tržní selhání. Veřejné organizace, které vyslaly člověka na Měsíc a vyvinuly internet, však dělaly víc, než jen napravovaly selhání trhu. Měly ambice, cíl a poslání.
Chceme-li se v otázce vyššího poslání vrátit do reality, musíme si uvědomit, že hodnota se vytváří kolektivně, a budovat symbiotičtější partnerství mezi veřejnými a soukromými institucemi a občanskou společností. Přitom musíme vyřešit tři otázky: jakou hodnotu tvořit, jak hodnotit její dopad a jak sdílet její plody.
Paul Polman, odstupující ředitel firmy , se správně pokusil orientovat firmy na vytváření hodnoty v souladu s významnými cíli, zejména se sedmnácti cíli trvale udržitelného rozvoje (SDG) Organizace spojených národů. Veřejný ani soukromý sektor pochopitelně nemohou samy splnit všech 169 konkrétních cílů tvořících základ SDG. Vlády však mohou těchto cílů využít k vytváření iniciativ, které budou vyžadovat investice a inovace na straně řady veřejných i soukromých organizací a organizací občanské společnosti. Tento přístup jsem prosazovala ve zprávě, která se stala klíčovou součástí programu Horizont Evropské komise.
Stejně tak by měly firmy hodnotící vlastní společenský dopad odhodit mlhavé cíle a zaměřit se na konkrétní kroky, které pomohou řešit problémy. Finanční instituce by už pak nevyhodnocovaly své půjčky na základě kategorií firem či zemí, ale spíše na základě aktivit, které pomohou naplnit konkrétní cíle – například odstranění plastů z oceánů nebo vytváření trvale udržitelnějších měst. Vlády by zase měly poskytovat méně dárečků firmám a raději se spoléhat na modely veřejných zakázek a odměňování, aby podpořily firemní inovace s cílem dosáhnout SDG. Jinými slovy by se měli méně vybírat vítězové a více vybírat ochotní.
A konečně se firmy musí dělit nejen o rizika spojená s vytvářením hodnoty, ale i o jeho plody. Byznys nesmírně těží z veřejných investic nejen do vzdělání, výzkumu a základní infrastruktury, ale i do technologií, jako jsou ty, které tvoří základ dnešních chytrých telefonů. Vlády by si proto mohly ponechávat větší část zisků, aby pokryly ztráty, které k podstupování rizik také patří. Například by mohly převzít kmenové podíly ve firmách jako , která získala podporu v obdobné výši jako zkrachovalá společnost Solyndra, nebo generovat nemonetární výnosy stanovováním podmínek pro tvorbu cen zboží, které je příjemcem vydatných veřejných investic (například léčiva). Vlády by mohly stanovit podmínky i pro nakládání se znalostmi, aby zajistily, že nebude docházet ke zneužívání patentového systému. Podmínky pro reinvestice firemních zisků by pak omezily „křečkování“ hotovosti a zpětné odkupy akcií. Abychom uvedli jeden slavný příklad, když vznikla firma Bell Labs, ocitly se monopoly typu pod tlakem, aby reinvestovaly zisky. O tuto odvahu jsme přišli.
Kapitalismus s vyšším posláním vyžaduje nejen řeči, proslovy a gesta dobré vůle. Firmy, vlády a občanská společnost musí jednat společně a odvážně, aby zajistily, že po hezkých slovech budou následovat stejně hezké činy.
Mariana Mazzucatová je profesorkou ekonomie inovací a veřejných hodnot a ředitelkou Institutu pro inovace a veřejné cíle (IIPP) při londýnské University College (UCL). Napsala knihu The Value of Everything: Making and Taking in the Global Economy (Hodnota všeho: Dávej ber v globální ekonomice), která se dostala do užšího výběru pro ocenění Kniha roku Financial Times-McKinsey Business.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org