Západ je v krizi – a ekonomie také. Investice vykazují skrovnou míru výnosu. Mzdy (a obecně příjmy) u většiny lidí stagnují. Spokojenost s pracovním místem klesá, zejména u mladých lidí, a stále větší počet osob v produktivním věku není ochoten či schopen participovat na trhu práce. Ve Francii se mnoho lidí rozhodlo zkusit to s prezidentem Emmanuelem Macronem, a dnes protestují proti jeho politice. Mnozí Američané se rozhodli zkusit to s Donaldem Trumpem, a dnes zažívají podobné zklamání. A mnozí lidé ve Velké Británii si mysleli, že brexit zlepší jejich životy.
K základním příčinám této krize i k otázce, co (pokud něco) lze udělat pro obnovení hospodářské síly, však ekonomové do značné míry mlčí. Můžeme bezpečně prohlásit, že příčiny nejsou dobře pochopené. A zůstanou nepochopené tak dlouho, dokud ekonomové konečně nezačnou přetvářet způsoby, jimiž se vyučuje a provozuje ekonomie. Tento obor potřebuje zejména tři revoluce, jimž se stále brání.
Tři opomíjené nedostatky
První revoluce se týká pokračujícího zanedbávání nedokonalých znalostí. Frank Knight a John Maynard Keynes přišli v meziválečných letech s radikálním doplňkem ekonomické teorie. Knightova kniha Riziko, nejistota a zisk (1921) i Keynesovy argumenty obsažené v knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936) tvrdí, že neexistuje žádný základ – ani existovat nemůže – pro modely, které přistupují k tvůrcům rozhodnutí tak, jako by disponovali správnými modely, na jejichž základě rozhodují. Knight doplnil nejistou budoucnost, Keynes přidal absenci koordinace. Následující generace ekonomů však tento průlom všeobecně opomíjely. Navzdory důležité práci na formalizaci Knightových a Keynesových postřehů (zejména v podání Romana Frydmana a jeho kolegů) není nejistota – skutečná nejistota, nikoliv její známé variace – dodnes začleňována do našich ekonomických modelů. (Například vlivný výpočet, který provedli Robert J. Barro a Jason Furman, předpověděl obchodní investice vyplývající z Trumpova seškrtání daně z příjmu právnických osob bez zohlednění knightovské nejistoty.) Revoluce nejistoty stále neuspěla.
Za druhé se stále zanedbávají nedokonalé informace. V knize Mikroekonomické základy teorie zaměstnanosti a inflace, jež vešla ve známost jako „Phelpsův sborník“, jsme vynesli na světlo fenomén, který ekonomové přehlížejí. Nadhodnocené odhady mzdových sazeb mimo vlastní bydliště ze strany zaměstnanců vedou k nafouknutí mezd, a tím k abnormálně vysoké nezaměstnanosti; podhodnocení pak má za následek pokles mzdové úrovně, potažmo abnormálně nízkou nezaměstnanost. Když zaměstnanci přijdou o práci například v Appalačském pohoří, mají pramalou představu – protože nedisponují žádným podloženým odhadem –, jaká by byla jejich mzda jinde a jak dlouho by trvalo sehnat si práci; mohou tedy zůstat měsíce nebo i roky bez zaměstnání. Nejde tedy o „asymetrické informace“, nýbrž o nedostatek informací.
Ba co víc, podle sborníku je každý aktér v ekonomice závislý na tom, jakou logiku v ní sám dokáže nalézt, jak popsal Pinter, a jak nejlépe s ní dokáže naložit, jak tvrdil Voltaire. Teoretikové z Chicagské univerzity však vytvořili mechanický model lokalit, v němž je nezaměstnanost frikční, a tudíž přechodná – takzvaný ostrovní model. V důsledku toho nebyla informační revoluce dodnes absorbována.
Posledním velkým problémem je naprosté opomíjení ekonomického dynamismu ekonomickou teorií. Většina ekonomů si sice uvědomuje, že Západ trpí mohutným zpomalením, ale vesměs pro ně nenabízí žádné vysvětlení. Jiní jsou pevně spjatí se Schumpeterovou ranou tezí o inovacích, kterou popsal ve své klasické knize Teorie hospodářského vývoje z roku 1911, a dovozují, že proud vědeckých objevů se v poslední době ztenčil na pouhý pramínek. Schumpeterova teorie vycházela z explicitního předpokladu, že masa lidí v ekonomice postrádá vynalézavost. (Proslulá je jeho poznámka, že se nikdy nesetkal s podnikatelem, který by oplýval originalitou.)
Kreativita a růst
To byl výjimečný předpoklad. Lze tvrdit, že Západ, jak ho známe – mohli bychom říci moderní svět –, začíná velkým učencem Picem della Mirandolou, jenž prohlašoval, že celé lidstvo disponuje kreativitou. A oblasti zájmu mnoha dalších myslitelů – Celliniho ctižádost, Lutherův individualismus, Cervantesův vitalismus nebo Montaigneův osobní růst – podněcovaly lidi k tomu, aby svou kreativitu používali. Hume později zdůraznil potřebu fantazie a Kierkegaard kladl důraz na přijímání neznámého. Filozofové devatenáctého století jako William James, Friedrich Nietzsche a Henri Bergson pak přijali nejistotu za svou a těšili se z nového.
Jakmile tyto hodnoty dosáhly „kritické hmotnosti“, začaly vytvářet důmyslné inovace zasahující celé spektrum pracovní síly. Fenomén inovací zdola, s nimiž přicházejí lidé všeho druhu pracující ve všech možných oborech, si v roce 1952 poprvé uvědomil americký historik Walt Rostow a v roce 1983 ho barvitě a rozsáhle popsal britský historik Paul Johnson. Já o jeho původu diskutuji v knize Masový rozkvět z roku 2013.
V žádném případě tedy nebylo zřejmé, zda bude schumpeterovská teze začleněna do ekonomické teorie. Když ovšem Robert Solow z MIT představil svůj růstový model, začalo se standardně předpokládat, že „tempo technického pokroku“, jak to nazýval, je vůči ekonomice exogenní. Představa, že lidé – i obyčejní lidé pracující ve všech oborech – disponují takovou představivostí, že mohou vymýšlet nové produkty a nové metody, se tudíž nebrala v úvahu. A i kdyby byla předložena k diskusi, čekalo by ji odmítnutí. Revoluce dynamismu v ekonomické teorii ustoupila do pozadí.
Vzhledem k obrovskému zpomalení a poklesu spokojenosti s pracovním místem se však dnes zdá, že možná existuje šance zapracovat dynamismus do ekonomických modelů. Udělat to je naprosto nezbytné. Důležitost pochopení čerstvě stagnujících ekonomik podnítila úsilí o začlenění lidské představivosti a tvořivosti do makroekonomických modelů. Já přitom už deset let nebo možná i déle tvrdím, že nemůžeme pochopit symptomy patrné v západních státech, dokud nezformulujeme a neodzkoušíme explicitní hypotézy o zdrojích či kořenech dynamismu.
Tento teoretický pokrok nám dá naději na vysvětlení nejen pomalého růstu souhrnné produktivity faktorů, ale i poklesu spokojenosti s pracovním místem. Amerika nemůže být opět Amerikou, Francie nemůže být opět Francií a Velká Británie nemůže být opět Velkou Británii, dokud se jejich obyvatelé znovu nezapojí do vymýšlení lepších způsobů, jak dělat to či ono, a dokud nepocítí nadšení z plavby do neznáma.
Tento komentář vznikl z projevu předneseného 15. ledna 2019 na Univerzitě Paříž IX (Université Paris-Dauphine).
Autor: Edmund S. Phelps, nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2006, je ředitelem Centra pro kapitalismus a společnost při Kolumbijské univerzitě a autorem knihy Rewarding Work (Jak odměňovat práci).
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org