Populismus je podle Karla Aigingera z Vídeňské univerzity „výzvou liberální demokracii, pluralismu, lidským právům a výměně myšlenek“. Profesor ekonomie uznává, že populismus není lehké definovat, ale tvrdí, že v nadcházejících evropských volbách mohou populistické strany získat významný vliv na to, jak bude vypadat celá Evropa. Mimo jiné požadují ukončení migrace, „konec eura“ a odstoupení z mezinárodních humanitárních a klimatických dohod. Jedním z hlavních rysů populismu je přitom přílišné zjednodušování a „pesimistická interpretace problémů společnosti, která je používána jako nástroj k získání moci“.
Populismus také podle Aigingera polarizuje společnost, protože ji rozděluje na velkou skupinu „běžných a dokonalých lidí“ na straně jedné a na „zkorumpovanou minoritu, která vládne a stará se jen o své zájmy“. Pluralismus, globalizace a multilateralismus jsou pak populisty vnímány negativně, protože narušují homogenitu národa a berou mu schopnost rozhodovat o svých vlastních věcech.
Ekonomickými kořeny populismu jsou „stagnující příjmy, vysoká nezaměstnanost a nerovnost“. K nim se přidává strach a nejistota, které přináší každá rychlejší změna ve společnosti, ať už je její povaha jakákoliv. Populistické strany jsou podle profesora atraktivní pro dvě hlavní skupiny lidí, pro skupinu s nízkými příjmy a pro střední třídu. Jejich popularita klesá s tím, jak se zvyšuje vzdělanost a příjmy. K moci se pak populisté dostávají obvykle tak, že nejdříve tvoří koalice s tradičními stranami. V takto stvořené vládě se snaží ovlivnit její priority. Zároveň se populisté snaží vytvářet nepřátele, kteří mají bránit jejich většímu politickému úspěchu. Mohou také měnit volební systém ke svému prospěchu.
V Evropě jsou si populisté vědomi toho, že nezískají většinu hlasů pro odchod z EU, a tak po Unii požadují nesplnitelné a hrozí, že v případě nesplnění požadavků z ní odejdou. Rostoucí vliv populistů pak podle ekonoma oslabuje Evropu například při jednání o obchodu a tuto její slabost využívá Čína. Tradiční strany na tuto novou situaci často reagují jemnější verzí populismu, která je méně radikální a xenofobní. Pravicoví i levicoví populisté jsou navíc nadšení ze spolupráce s Ruskem.
Aiginger píše, že „ekonomické problémy v Evropě skutečně existují, ale životní standard se nachází obecně výš a chudoba níž než před 30 lety“. K tomu roste očekávaná délka života, což se nedá říci třeba o Spojených státech. EU navíc „přinesla mír na válkami rozvrácený kontinent“. Speciální pozornost by měla Unie věnovat problému stárnutí populace. Řešením by podle profesora měly být „kvalifikovaní migranti“ a systém jejich dalšího vzdělávání. Evropa by se také měla stát „modelem pro země s vysokými příjmy“, a to v oblasti životního standardu, nezaměstnanosti, nerovnosti, snižování emisí a veřejné správy. Zdanění by se mělo přesunout směrem od práce k energiím.
V neposlední řadě je pak podle profesora potřeba, aby EU znovu našla vztah ke svým občanům, „kteří by měli podporovat evropský projekt nejen intelektuálně, ale s nadšením.“ Takový stav ovšem vyžaduje, aby bylo zřejmé, jak evropská integrace zlepšuje naše životy. Tedy aby bylo zřejmé, že Evropa rozšiřuje naše možnosti.
Zdroj: VoxEU