Evropská lidová strana (ELS), konzervativní blok v Evropském parlamentu, bude 20. března rozhodovat, zda ze svých řad vyloučí maďarskou vládnoucí stranu Fidesz. K trvdé kritice Fidesze a maďarského autokratického premiéra Viktora Orbána za útoky na demokracii a právní stát spěje ELS pomalu. A stejně pomalu chápou Orbánovi západní kritici sociální a hospodářské politiky, o něž se jeho popularita opírá.
Orbánova rodinná politika
Vezměme si odvážný balíček rodinných politik, jež Orbán oznámil 10. února. Hodnocení těchto politik, jejichž cílem je řešit nízkou porodnost v zemi a snižovat přistěhovalectví, je zatím na Západě silně negativní a slepé k jejich účinnosti při upevňování Orbánovy podpory mezi maďarskými voliči.
Západní analytici si neuvědomují, že autoritářští nacionalisté jako Orbán získávají podporu nejen útočením na přistěhovalce, ale také zaváděním hospodářských politik, které prospívají průměrným lidem. Politické strany hlavního proudu na Západě si toto ekonomické ponaučení musí urychleně vzít k srdci, pokud chtějí svým populistickým vyzyvatelům konkurovat.
Orbán své nacionalistické poselství s radostí spojuje se štědrými a populárními sociálními politikami a zároveň povzbuzuje maďarské ženy a rodiny, aby měly víc dětí. Současná maďarská porodnost ve výši 1,45 dítěte na ženu nezajišťuje ani přirozenou obměnu. Obyvatel země ubývá už od roku 1989, což odpovídá poklesům v dalších bývalých komunistických zemích, které rodinám zajišťovaly rozsáhlou sociální podporu.
Středobodem plánu je celoživotní osvobození od daně z příjmu fyzické osoby u žen, které porodí a vychovají čtyři a víc dětí (Orbán a jeho žena jich mají pět). Tato a další politiky nového balíčku budou mít v Maďarsku skutečný dopad na všechny rodiny. Ženy do 40 let, které se poprvé vdají a odpracovaly alespoň tři roky, budou mít nárok na „mateřský“ úvěr ve výši 10 milionů forintů (přes 800 000 Kč) se zvýhodněnou úrokovou sazbou, který jim bude odpouštěn, až budou mít děti. Větší rodiny mohou požádat o vládní grant ve výši 2,5 milionu forintů (zhruba 200 000 Kč) na koupi sedmimístného automobilu. Prarodiče starající se o vnoučata budou mít nárok na uvolnění z práce a dávky. Na konec vláda vytvoří 21 000 nových dotovaných míst v zařízeních předškolní péče.
Pod palbou Západní kritiky
Přední západní média, analytici a politici jsou k plánu téměř bez výjimky kritičtí a chytají se tak přímo do Orbánovy pasti. Časopis The Economist, dlouholetý zastánce volnotržních hospodářských politik, které řadu lidí ve východní Evropě přivedly na mizinu a současně vynesly pár lidem obrovské bohatství a vyšší životní úroveň menšině ve střední třídě, Orbánův plán předvídatelně kritizoval za přílišnou nákladnost. U nových opatření je „nepravděpodobné, že by zplodily populační explozi“ a mohly by „nadopovat ekonomiku, která má blízko k přehřátí, a nafouknout ceny domů“.
Novinář Adam Taylor reflektoval tyto pocity ve Washington Post, kde prohlásil, že Orbánova politika „sotva pohne ručičkou porodnosti a může představovat špatnou návratnost investic“. Tuto neměnnou západní kritiku slýcháme už desítky let: pomáhat lidem je příliš drahé a nefunguje to, proplácení domů pouze zvyšuje jejich ceny, lepší je spoléhat na trhy než na veřejné programy.
Orbánovi kritici ale přehlížejí příklad Polska a Ruska, kde byly v nedávných letech zavedeny proporodní politiky. Ruská porodnost vzrostla na 1,75 dítěte na ženu, z minima na úrovni 1,17 v roce 1999, zčásti vlivem grantového programu pro nové rodiče. Také Polsko dosáhlo vyšší míry porodnosti od roku 2015, kdy zavedlo rozsáhlou iniciativu Rodina 500+, která dává rodičům možnost hradit školní potřeby, oblečení a prázdniny. Oba programy byly kritizovány příliš nákladné. Polský veřejný schodek přesto nevzrostl, nýbrž klesl. Tyto politiky spíše stimulovaly hospodářský růst a zároveň dramaticky snížily dětskou chudobu a zvýšily školní docházku.
Volnotržní útoky proti odvážným novým sociálním programům nepřekvapují. Nicméně část nejostřejší kritiky Orbánových politik přichází zleva. Progresivním kruhům se silně nelíbí fakt, že mnohé z jeho návrhů cílí na ženy způsobem, který působí dojmem realizace konzervativní agendy zaměřené na podporu rodin.
Afua Hirschová z britského Guardianu například míní, že „představa, že pomoc lidem žijícím v chudobě je podmíněna poslušnou reprodukcí, je na pokraji dystopie“. Podobně princetonská profesorka Kim Lane Scheppeleová v rozhovoru pro Public Radio International varovala: „Břemeno Orbánových nevydařených hospodářských politik ponesou ženy.“ Švédská ministryně sociálních věcí Annika Strandhällová zase uvedla: „Taková politika zasadí ránu autonomii, o niž ženy desítky let bojovaly.“
Pomoc, ne zlatá klec
Tito analytici mají pravdu, že Orbánovy politiky jsou koncipovány tak, aby ženy pobízely se vdát, koupit dům, porodit víc dětí a zůstat v Maďarsku. Jejich kritika ale v důležitých ohledech míří vedle. Obecně nejsou tyto návrhy nátlakové. Ani se nesnaží udržet ženy v papučích a uvázané doma. Orbánův plán je naopak navržen tak, aby ženám pomohl zvládnout rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem. Za to by měl být veleben, ne kritizován.
Vezměme si doživotní osvobození od daně z příjmu pro ženy se čtyřmi a vícero dětmi. Tento program prospěje v prvé řadě pracujícím ženám, protože ženy bez příjmu nezískají žádnou výhodu. V domácnostech s oběma rodiči, kde mají partneři podobnou či shodnou výdělečnou schopnost, může mít smysl, aby žena vydělávala nezdaněné peníze a muž zůstal doma s dětmi.
Rovněž přiznání dávek na výchovu dětí prarodičům pomůže ženám nastoupit do práce. Totéž platí o dotované péči o děti. A nový úvěrový program sice skutečně ženy pobízí, aby měly děti, ale také jim dává možnost koupit dům. Krátce řečeno, tyto politiky poskytují státní podporu za neplacenou práci žen.
Ať už se nám to líbí nebo ne, část nejsmělejších nových evropských iniciativ v oblasti sociální politiky přichází od tamních nejméně liberálních vlád. Negativní reakce názorových lídrů hlavního proudu na Západě dávají najevo, jak špatně jsou připraveni s Orbánem a dalšími zápasit o srdce a smýšlení voličů. Populistická pravice tlačí rétoriku a přístup sociální demokracie do služeb autoritářského nacionalismu. Jestliže Západ nedokáže rozpoznat či pochopit přitažlivost takového postupu, nebude schopen odpovědět protiútokem.
Autor: Mitchell A. Orenstein je profesor ruských a východoevropských studií a politologie na Pensylvánské univerzitě a vědecký spolupracovník think tanku Foreign Policy Research Institute.
Copyright: Project Syndicate, 2019.
www.project-syndicate.org