V Hospodářských novinách jsme před několika týdny mohli nalézt rozhovor s profesorem Václavem Smilem. Ten mimo jiné řekl: „Víte, my vším plýtváme - vodou, energií, jídlem… Stačilo by, kdybychom posledních pár desítek let byli šetrnější. Lidé nemusí mít auta se silnými motory, nemusí jezdit na dovolenou do jiného světadílu, nemusí si kupovat investiční byty v cizině. Ale musí jíst. A teď si vezměte, že čtyřicet procent veškerého jídla, které se vyprodukuje, se vyhodí. Čtyřicet procent! To je přece ohromná uhlíková stopa, když se vyhodí čtyřicet procent jídla pro 7,5 miliardy lidí.“
Tato slova mi nedala a trochu jsem zapátral, zda máme skutečně podobné „rezervy“. Nebylo by divu. Například CNBC před několika týdny psala o tom, že v letech 2010 - 2018 byla SUV druhá v žebříčku subjektů a odvětví, které přispívají k růstu emisí. Počet SUV vzrostl o z 35 milionů na 200 milionů, což reprezentuje 60 % celkového růstu počtu aut na silnicích. Jde o čísla z analýzy IEA, která také tvrdí, že pokud to takhle půjde dál, SUV úplně eliminují efekt šíření elektromobilů (konkrétně vliv, jaký by mělo 150 milionů těchto vozů). Rád bych dodal, že my jezdíme Škodou Yeti, což je „technicky“ také SUV. Její spotřeba se ale při rozumné jízdě celoročně pohybuje kolem 6 litrů benzínu (a to jezdíme zejména po Vysočině). Snad tak nejsem při psaní těchto řádků pokrytcem - odvážím se tvrdit, že o tahle SUV tu nejde, hovoříme o oněch dvoutunových tancích.
Zpět k plýtvání potravinami. Téma mě dovedlo až k následujícímu grafu. V něm nalezneme srovnání vybraných zemí podle toho, jaký podíl jídla se u nich podle průzkumu organizace Movinga z roku 2017 vyhodí a také jak moc si lidé v těchto zemích myslí, že se vyhodí. Nejvíce se j jídlem plýtvá v USA, kde se v domácnostech vyhazuje asi čtvrtina potravin. A Američané také patří mezi ty, u kterých nalezneme největší rozdíl mezi realitou a názorem (domnívají se, že vyhodí asi 15 % potravin). Podobné je to v Kanadě, ale třeba i ve Švýcarsku:
Zdroj: Movinga, Statista
Pokud bychom se domnívali, že bez relativně velkých ztrát a vyhazování jídla to v moderní společnosti nejde, z omylu nás vyvedou země jako je Rusko, ale hlavně Japonsko, kde je vnímané i skutečné plýtvání minimální. Graf sice nenaznačuje míru plýtvání¨. o které hovořil pan profesor. Může to být tím, že jde jen o domácnosti. Ale očividně platí, že rezervy tu máme skutečně obrovské a nemusíme ani řešit například to, zda a jak k emisím přispívá spotřeba masa (pro zajímavost viz: https://www.mzp.cz/cz/articles_100118_maso).
Mohli bychom přitom tvrdit, že než se pustíme do relativně náročných a nejistých projektů na snižování emisí, do kterých patří třeba i zmíněná elektromobilita, budeme mít vyčerpané všechny poměrně nenáročné možnosti, jak přispět k ochraně Země. Tj. zejména plýtvání všeho druhu. U jídla to znamená přechod na japonsko-ruský standard. A když už jsme u osobní dopravy, můžeme také zmínit plýtvání způsobené jízdou stylem brzda plyn. Z vlastní zkušenosti vím (a bezpochyby nejsem sám), jak citlivé jsou moderní motory na styl jízdy. Pokud se přitom snahou o větší plynulost posuneme třeba z 6,5 na 6 litrů, znamená to snížení spotřeby paliva a emisí o cca 8 %. To nejsou malá čísla a podle některých studií je tu prostor pro úspory ještě znatelně vyšší. Člověk by čekal, že nejdříve uděláme to nejjednodušší, co je v podstatě bez rizika...
Všichni jsme nadprůměrní...
Na závěr si ještě dovolím trochu odskočit od tématu a poukázat na ony v obrázku prezentované rozdíly mezi realitou a naším hodnocením. U naprosté většiny zemí je rozdíl pozitivní, což můžeme zobecnit tak, že naše chování hodnotíme systematicky lépe, než jaké skutečně je. Je to asi podobné, jako když se většina z nás domnívá, že je nadprůměrně dobrým řidičem, či většina lidí na trhu, že je nadprůměrně dobrým investorem (téma zhusta popisované behaviorálními financemi).
Důsledky tohoto příliš růžového pohledu na sebe sama v podobných případech moc pozitivní nejsou. Zdá se, že alespoň u odhadů plýtvání jsou vůči němu celkem imunní Rusové, a hlavně Švédové a v grafu již neuvedení Dánové a Norové. Což jsou zároveň země, kde se plýtvá zdaleka nejméně. Takže to svádí ke konstatování, že ti, co se nejvíce snaží, mají také nejmenší tendenci něco si nalhávat. Nebo ti, kteří si nic nenalhávají, se nejvíce snaží.