Pokud vnímáme takzvané Ponzi schéma hodně volně, tak jde o nějaký systém, z nějž má profitovat určitá skupina lidí tím, že do něj vkládají peníze další a další lidé. Systém sám o sobě žádnou hodnotu negeneruje, jde jen o nástroj přerozdělení. A končí ve chvíli, kdy již není co přerozdělovat – přísun nováčků se zastaví. Za takové Ponzi schéma bychom v takto rozšířené definici mohli považovat i různé tržní bubliny. Nebo třeba nechvalně proslulou společnost Enron, která padla pod tíhou svých podvodů včetně manipulace s účetnictvím (v jiných případech bych zase s touto nálepkou byl ale hodně opatrný). Dostat se tímto obecnějším úvodem chci k nové studii „Earnings Management upon a Sovereign Downgrade“.
Tato analýza si klade otázku, zda nemají změny v ratingu nějaké země náhodou nějaký dopad na výsledky firem. Konkrétně řečeno na to, jak moc je jejich ziskovost ovlivňována čistě účetními operacemi, třeba takzvaným časovým rozlišením. O co jde? Toto rozlišení je jedním z pokusů alokovat do daného období to, co tam fakticky patří. Takže pokud si například nějaká firma u jiné předplatí nějakou službu na dva roky dopředu, je to jejím výdajem, ale s daným rokem souvisí jen jeho polovina. A účetní náklad tak bude ve srovnání s celkovým výdajem jen poloviční. K vyrovnání tohoto rozdílu slouží právě jeden z účtů časového rozlišení. Firma, které předplatné získala, zase bude mít své výnosy poloviční ve srovnání s příjmy.
Takto detailněji to vysvětluji i proto, aby bylo zřejmé, že fakticky bychom mezí změnami ratingu dané země/vlády a použitím časového rozlišení (či podobných operací, včetně odpisů) neměli nacházet žádnou vazbu. Není tedy důvod, aby firma měnila svůj pohled na to, co patří do daného období poté, co zemi klesl rating třeba z AAA na AA. Studie ovšem zjistila, že takto to v praxi nefunguje a změny ratingu země se na chování firem v této oblasti podepisují. Důvodem jsou dva základní mechanismy:
Ten první spočívá v tom, že podle ratingových agentur by žádná firma v dané zemi neměla mít rating vyšší, než vláda. To je celkem zajímavé téma, ale dejme ho nyní stranou s tím, že takto je systém prostě nyní nastaven. Pokud má země například rating AA, nemůže v ní mít žádná firma (prý až na vzácné výjimky) rating AAA.
Druhým mechanismem se již začnu přibližovat v úvodu popsanému „ponzi“ tématu. Podle autorů studie totiž mohou mít firmy, které by snížením ratingu země byly takto dotčeny, reagovat dvojím způsobem: Mohou se „managementem zisků“ (tj. změnami v účetních postupech) snažit dát najevo, že jejich snížení ratingu je nefér a že na tom je firma dobře. Nebo může dojít k opačné situaci: Firma využije negativního šoku k tomu, aby si vytvořila rezervy, či ukázala něco negativního , co doposud účetnictví plně nevyjevilo. Někdy se tomu říká „velká koupel“.
Studie krátce řečeno zjistila, že po snížení ratingu země si dotčené firmy tuto koupel rády dají a to zejména v zemích, kde je pevné institucionální prostředí. Tedy tam, kde jinak není moc příležitostí pro podobnou koupel, která má prý často formu vyšších odpisů aktiv. Takže pokud se nějaké společnosti má zhoršit rating kvůli tomu, že se zhoršuje celé zemi, její zisky se propadnou kvůli tomu, že najednou odepíše nějaká aktiva.
V roce 2018 zase byla zveřejněna studie „The Use of Earnings and Operations Management to Avoid Credit Rating Downgrades“. Její autoři Paula Hill, Adriana Korczak a Shuo Wang se zaměřili na vztah mezi oním managementem zisků a ratingem dané firmy. Analýza tvrdí, že firmy se ve snaze vyhnout se hrozícímu snížení ratingu snažily zvyšovat svou vykazovanou ziskovost a to jak změnou účetních postupů (ono časové rozlišení), tak reálnými kroky (například přechodným snížením některých nákladů). Po schválení tzv. Sarbanes Oxley Act ale používaly jen druhou metodu. Studie pak tvrdí, že ratingové agentury se obecně nenechávají těmito kroky zmást. A hrozba snížení ratingu prý také může mít dlouhodobý pozitivní efekt na výkony firmy.
Jak jsem zmínil v úvodu, neměli bychom s Ponzi nálepkou zase zbytečně plýtvat. Pochybnými důvody motivované hrátky s účetnictvím nemající reálnou podstatu ale v této souvislosti snad zmínit mohu. Hodnotu netvoří, jsou jen základem k přerozdělování založenému na pochybných informacích. Můžeme je nalézt jak v souvislosti s akciemi (extrémem byl zmíněný Enron), tak jinde. A jak ukazuje první zmíněná studie, mohou mít i nečekanou motivaci a formu. Účetní výkazy tak stojí v dlouhé řadě těch nástrojů, které mohou pomáhat, ale jdou vážně zneužít. Snažíme se to stále dohánět další a další regulací a studiemi, ale to neřeší jádro věci.