Monetární unie vytvořená mezi fundamentálně rozdílnými ekonomikami podporuje vzájemný obchod a finanční integraci. Vedle toho ale vyvolává i redistribuci. Na stránkách VoxEU to tvrdí ekonomové Enrico Perotti a Oscar Soons s tím, že eurozóna „byla od samého počátku unií transferů s implicitním tokem z periferie do jádra“.
Perotti a jeho kolega poukazují na to, že euro je od samého počátku spojeno se zranitelností eurozóny a členské země se často neshodují v názorech na řešení problémů. Zejména se to týká pomoci zemím, které jsou ve slabé fiskální pozici. Podle ekonomů je přitom úspěch jádra měnové unie dán do značné míry jejími institucemi, ale přidává se i redistribuční efekt, který měnová unie vytváří. „Jak píše Martin Wolf na stránkách Financial Times, euro zachránilo Německo před tím, aby se z něj stalo další Japonsko. Němci by euru měli být vděční,“ píše Perotti.
Ekonom následně tvrdí, že v zemích měnových unií s různým fundamentem dochází k rychlým změnám v oblasti prodejních cen a toku kapitálu a zboží, ale pomalu se mění mzdy a produktivita. Institucionální nastavení v různých zemích je pak dlouhodobě neměnné. Podle následujícího grafu je pak rozdíl v kvalitě institucí v jádru a na periferii eurozóny významný a časem se dokonce ještě prohlubuje kvůli tomu, že kvalita na periferii klesá:
Po vytvoření eura došlo k tomu, že do periferie proudil kapitál, ale tyto země ztratily možnost devalvovat měnový kurz. V Řecku rostly vládní dluhy, v Itálii příliv kapitálu umožnil udržovat zadlužení na již vysoké úrovni a například ve Španělsku se prudce zvýšily dluhy soukromého sektoru. Většina kapitálu, který do těchto zemí proudil, přitom podle ekonomů směřovala do sektorů, které nezvyšovaly konkurenceschopnost. To vše pak vedlo k tomu, že v ekonomikách na periferii došlo k reálné revalvaci, zatímco jádro devalvovalo.
Perotii tak tvrdí, že rozdíly mezi zeměmi eurozóny se ještě zvýšily a „slabá periferie podpořila efektivní devalvaci jádra“. Tyto země přitom většinou dávají svůj úspěch do souvislosti se svou utaženou fiskální politikou, ale ne s mechanismy, které vyvolalo vytvoření společné měnové unie s periferií. Ekonom dodává, že na periferii trpěly revalvací nejvíce ty země, které měly a mají nejslabší institucionální prostředí a slabý výrobní sektor.
Měnová unie má mezi silnými a slabými zeměmi své strukturální důsledky, protože tržní ceny a toky se přizpůsobují rychle, ale instituce se nemění jen kvůli tomu, že dochází k politickým změnám. Politici se chválí za úspěch eura, ale tento pohled by měli změnit. Jádro sice profitovalo z devalvace, která ještě zvýšila jejich konkurenční výhodu, vlády na periferii ale získaly přístup k financím, které směřovaly do neproduktivních sektorů a nakonec došlo ke snížení jejich fiskální kapacity.
Jádro by díky svým ziskům mělo mít s periferií větší solidaritu a dlouhodobé přežití eura vyžaduje víc než jen vzájemné obviňování se, míní ekonom. Podle jeho názoru existuje důvod minimálně pro to, aby vzniklo společné bezpečné aktivum zemí eurozóny.
Zdroj: VoxEU