Rozsudek německého ústavního soudu (BVerfG) v neprospěch předpandemickému programu nákupu aktiv Evropskou centrální bankou ohromil tvůrce politik a další pozorovatele za hranicemi Německa. Mnozí budou v pokušení rozsudek buď úplně ignorovat, anebo právní bitvu s BVerfG ještě vyostřit. Oba přístupy by ale byly kontraproduktivní. Situace nabádá k upřímné debatě o mandátu ECB a stávajících evropských smlouvách.
Konkrétně BVerfG obvinil ECB, že neprovedením řádného „vyhodnocení proporcionality“ u svého programu nákupů aktiv z veřejného sektoru (PSPP) porušila Smlouvu o fungování Evropské unie. Soud považuje PSPP za víc než jen nástroj měnové politiky. Považuje jej za širší ekonomickou politiku, která způsobila nepřiměřené náklady drobným střadatelům, daňovým poplatníkům a jednotlivým odvětvím. S ohledem na to je BVerfG přesvědčen, že ECB se buď přiblížila, anebo už překročila hranici poskytování zakázaného měnového financování vlád členských států.
Není to sice poprvé, co BVerfG šlape po ECB, ale tento rozsudek střet mezi nimi rozhodně vyhrocuje. Bez hodnocení proporcionality ze strany ECB bude mít Bundesbanka zákaz se PSPP účastnit, což by mohlo mít dalekosáhlé důsledky pro evropskou hospodářskou a měnovou unii.
Němečtí kritici
Na rozsudku lze kritizovat ledacos, v neposlední řadě to, že nerozumí ekonomické podstatě měnové politiky. ECB ve skutečnosti provádí pravidelná, obsáhlá hodnocení důsledků svých politik pokaždé, když uveřejňuje čtvrtletní prognózy. Navíc v hospodářství, kde jsou střadatelé odstrčení, zombie firmy prosperují a bankovní soustava se hroutí, nelze dosáhnout cenové stability. Požadavkem, aby ECB předkládala požadovaná hodnocení, podněcuje BVerfG nebezpečný střet mezi evropským a německým právem. Není divu, že řada ekonomů a právních akademiků označuje argumenty BVerfG za naprostý nesmysl.
Nicméně evropské instituce musí brát výzvu BVerfG vážně, jinak by věc mohla vyústit v katastrofu. Jelikož BVerfG má už dlouho nutkání politiky ECB zpochybňovat, není proč předpokládat, že s tím po tomto posledním rozsudku skončí. Ještě důležitější je, že nelze přehlížet fakt, že argumenty soudu souzní s mnoha německými ekonomy, politiky a voliči. V hlavním proudu německého smýšlení existuje hluboké přesvědčení, že ECB nejedná v nejlepším zájmu Německa. Především od globální finanční krize roku 2008 kritizuje rozrůstající se sbor nejen programy ECB zacílené na nákup dluhopisů, ale i její politiky v oblasti úrokových sazeb a zástav, a dokonce i její platební systém TARGET2.
Tato sílící nálada veřejnosti v Německu vytrvale nahlodává věrohodnost ECB. To není problém, který lze jen tak smést. Důvěra a věrohodnost jsou nejdůležitější aktiva centrální banky, bez nichž nemůže naplňovat své poslání. EU ani vlády ostatních členských států proto nadále nemohou ignorovat BVerfG ani voliče, za něž hovoří.
Úkoly pro ECB
V prvé řadě musí ECB pochopit, co od ní BVerfG (a německá veřejnost) očekává. Z námitky soudu, že stávající měnové politiky způsobují škody konkrétním skupinám, plyne, že se domnívá, že primárním cílem ECB by neměla být cenová stabilita. BVerfG v zásadě požaduje, aby ECB uskutečňovala jiný mandát.
BVerfG samozřejmě nemá pravomoc takovou změnu vyžadovat. Aby však ECB předešla hlubší krizi, musí přesvědčit německou veřejnost, že stabilita cen je jejím prvořadým cílem důvodně a že se nemůže jen tak rozhodnout, že bude některé vlády trestat nebo že bude upřednostňovat politiky, které prospívají německým střadatelům a bankám. Tuto záležitost nevyřeší standardní proces revize strategie ECB.
BVerfG brojí také proti prvku sdílení rizika, který je vlastní všem politickým rozhodnutím ECB. Měnová politika bude mít vždy dopad na rozložení bohatství uvnitř společností a napříč zeměmi eurozóny. Pohled hlavního německého proudu je však takový, že politiky ECB jsou od roku 2008 konstruovány tak, aby na úkor Německa přispívaly slabším jihoevropským zemím. Opět platí, že by mohlo být lákavé tuto argumentaci zavrhnout jako nesmysl (nesmysl to totiž je) a poukázat na to, že Německu v poslední dekádě prospívaly politiky ECB stejně jako ostatním. Tím se ale spor nevyřeší.
Ostatně ECB převzala mimořádný stupeň odpovědnosti za zachování hospodářské a finanční stability – nejprve za krize roku 2008, pak během následné evropské dluhové krize a teď v reakci na COVID-19. S řádnou fiskální a kapitálovou unií k posílení sdílení rizik by bylo možné zmírnit odlišnosti v eurozóně, což by ECB umožnilo ustoupit od nákupů suverénních dluhopisů a dalších intervencí. To se však pravděpodobně v brzké době nestane, takže by ECB udělala dobře, kdyby svou strategii korigovala.
ECB by měla svou definici cenové stability i metodu analyzování důsledků měnové politiky revidovat, a to nikoliv s cílem zavděčit se německému soudu, nýbrž k posílení transparentnosti. To by, přinejmenším prozatím, mohlo ochránit její provozní, institucionální a právní nezávislost. Dlouhodobě však EU a vlády členských států nemohou německý postoj ignorovat. Navzdory několika vážným slabinám a rozporům ve své argumentaci poukazuje BVerfG na legitimní a důležité otázky týkající se měnověpolitického mandátu ECB a její úlohy v hospodářské a měnové unii.
V ideálním případě vezme EU rozsudek BVerfG jako budíček na cestě k životaschopné fiskální a kapitálové unii a vyjasnění úlohy ECB v takové unii. To si vyžaduje šíleně složité změny smluv EU. Alternativa by ale byla ještě mnohem horší.
Autor: Marcel Fratzscher, bývalý vysoce postavený manažer v Evropské centrální bance, je předsedou think tanku DIW Berlin a profesorem makroekonomie a finančnictví na Humboldtově univerzitě v Berlíně.
Copyright: Project Syndicate, 2020.
www.project-syndicate.org