Jak se rozjíždí očkování proti covidu-19, mohou si některé kouty světa úlevně oddechnout. Ve většině světa ale nedostatek či úplná absence očkovacích dávek připomíná nedostatkovost zboží v komunistické východní Evropě 80. let. Kdybychom státem řízeným, nekomerčním způsobem, jímž se distribuují vakcíny, rozdělovali potraviny, všichni bychom pořádně zhubli.
Někteří přesto úspěšný pokrok v očkování považují za důkaz toho, že „vláda zase funguje“. Bylo nebylo, na seznamu údajných triumfů aktivní vlády stojí, jak Spojené státy vybudovaly transkontinentální železnice, přehradu Grand Coulee, mezistátní dálnice a vesmírný program. Teď máme vakcínu, jejíž recepturu odvodila massachusettská biotechnologická firma Moderna doslova týden poté, co čínští výzkumníci zveřejnili genetickou sekvenci viru SARS-CoV-2 způsobujícího covid-19.
Fandové aktivní vlády pokládají tento úspěch za příklad vydařeného „průmyslového plánování“, což je slibně znějící fráze, která v poslední době přivábila široké spektrum stoupenců, od amerického senátora Marka Rubia z pravice až po radikálně keynesiánskou ekonomku Marianu Mazzucatovou z levice.
Zavádějící kapitalismus
Vakcíny proti covidu-19 ale nejsou vítězstvím etatismu a plánování, nýbrž „inovismu“ – soukromým sektorem vedeného a pomocí pokusů a omylů uskutečňovaného hledání dobrých věcí, za něž jsou spotřebitelé ochotní zaplatit. Řečeno starým, zavádějícím slovem - jedná se o „kapitalismus“, což naznačuje, že bohatství plyne spíš z hromadění věcí než z vytváření novot.
Právě tak v tomto případě postupoval farmaceutický průmysl, v USA patřičně obviňovaný z toho, že si kupuje politický vliv, který Američanům brání pořizovat si léky z Kanady. A zatímco soukromý sektor pracoval na splnění svého inovativního úkolu, vláda USA přešlapovala na místě. Některé politiky Trumpovy administrativy sice ulevily farmaceutickým firmám od konzervatismu federálních regulací, ale jen přechodně.
Od thalidomidové katastrofy roku 1961 mají americký Úřad pro kontrolu potravin a léčiv a Centra pro kontrolu a prevenci nemocí pokyn přistupovat ke schvalování nových léků obezřetně. Čtyři roky před tím, v roce 1957, však americký mikrobiolog Maurice Hilleman vyvinul vakcínu proti chřipce H2N2, která tehdy pustošila Hongkong a přesvědčil společnost , aby ji během pouhých čtyř měsíců vyrobila.
Tentokrát federální vláda sice pomohla jako velká banka k financování vakcín proti covidu-19, ale vítěze ve smyslu průmyslového plánování neurčila. Operace Warp Speed slibovala, že nakoupí dobré vakcíny a za garantované dodávky zaplatí předem. Jižní Korea dělá totéž - dotuje výzkum a vývoj metodou pokusů a omylů, ale co do plnění těchto činností spoléhá na firmy, jejichž účelem je vytvářet zisk.
Zrcadlo dějin a klíčové zbraně
Podobně zadávala vláda USA zakázky i během druhé světové války, kdy sypala peníze jak do malých inovativních firem typu American Austin Car Company, tak do velkých společností jako . Na rozdíl od mýtu zázraku americké válečné výroby bylo spěchání, jak doložil expert na hospodářské dějiny Alexander Field, z pohledu domnělé dokonalosti neefektivní. Byl ale nutný k vítězství ve válce. A výsledek stál za to. To Operace Warp Speed rovněž.
Během druhé světové války vláda USA obvykle průmyslové vítěze předem nevybírala. Když tak učinila, přitáhlo to pozornost při slyšení tehdejšího senátora Harryho S. Trumana o korupci ve vládních zakázkách. Vláda většinou nechávala soukromé společnosti soupeřit, což přinášelo vítěze, jako byla spolupráce Willys-Ford na džípu. Generál (a pozdější prezident) Dwight D. Eisenhower označil toto podivně vyhlížející vozidlo bez střechy a s pohonem všech čtyř kol za „jednu ze tří rozhodujících zbraní“ ve válce.
V nynější světové válce proti covidu-19 zatím klíčové zbraně vyvinuly firmy Moderna, Pfizer/BioNTech, Oxford-AstraZeneca a . Mezi poraženými jsou a , ačkoli teď spolupracuje s Pfizerem.
Těžko říct, jestli k vítězům či poraženým patří čínské vakcíny proti covidu nebo ruský Sputnik V, protože Čína a Rusko domnělé vítěze předem vybraly, ve smyslu průmyslového plánování, a poté uvolnily příliš málo údajů na to, aby regulační orgány jinde mohly posoudit jejich bezpečnost a účinnost.
Funguje státem řízená ekonomika?
Podstatou je, že podrobné průmyslové plánování téměř nikdy nefunguje. Většina jeho údajných úspěchů byly ve skutečnosti nezdary, jako třeba britsko-francouzský nadzvukový letoun Concorde. Tvrzení, že byrokraté v hlavních městech umí vhodně vybrat vítěze, je zvláštní. John Maynard Keynes však v roce 1936 prohlásil, že vláda (jíž pochopitelně radil samotný Keynes) je „v postavení umožňujícím spočítat mezní efektivitu kapitálových statků [tj. ziskovost] v dlouhých výhledech a na základě obecné společenské výhodnosti“. Mazzucatová souhlasí a doporučuje, aby vláda „poháněla“ ekonomiku tím, že dá inovacím směr.
Nás to ale nepřesvědčuje. Noví zastánci státem řízené průmyslové politiky například rádi za triumf prohlašují internet. Jenže internet, jako většina pokroků, byl souborem technologií a inovací vyvinutých během let pomocí pokusů a omylů. Komerční internet, který od 90. let používáme, má málo společného s jeho údajným předchůdcem, který jako protokol pro vojenské sítě zaštítil stát. Ano, americká vláda poskytla nějaké peníze. Neposkytla ale „směr“, pokud člověk nevěří tomu, že Amerika vedla studenou válku proto, aby vytvořila a Google.
Stěžejní jsou naopak pokusy a omyly soukromých firem čili „inovismus“. Ekonom z MIT Jeffrey E. Harris uvádí dřívější pokusy vyvinout vakcíny proti HIV, které nikdy neuspěly, a proti ebole, které přišly velice pozdě. Pokusy a omyly s využitím technologie mRNA, například ve společnosti Moderna, ale připravily vědeckou obec na vývoj vakcín proti covidu-19. Průmyslová politika a státní řízení s tím měly jen málo společného.
Autoři: Deirdre Nansen McCloskey, emeritní profesorka ekonomie a historie na Illinoiské univerzitě v Chicagu, je (s Albertem Mingardim) spoluautorkou knihy Mýtus podnikavého státu (The Myth of the Entrepreneurial State, vydal The American Institute for Economic Research, 2020). Alberto Mingardi, docent dějin politického myšlení na univerzitě IULM v Miláně, je generálním ředitelem milánského think tanku Istituto Bruno Leoni.
Copyright: Project Syndicate, 2021.
www.project-syndicate.org