Víkendář: Robert Mundell očima Paula Krugmana

Na počátku dubna zemřel držitel Nobelovy ceny za ekonomiku Robert Mundell. Jak na stránkách VoxEU píše Paul Krugman, šlo o ekonoma, který v padesátých a šedesátých letech prací na tématech měnových kurzů a světového obchodu předběhl svou dobu. Třeba proto, že hovořil o volném toku kapitálu a výrobních faktorů v celé světové ekonomice v době, kdy panovala řada protekcionistických a restriktivních opatření, včetně omezení toku kapitálu.

Krugman pokračuje s tím, že shrnout Mundellovu práci ale není jednoduché. Na jednu stranu se totiž tento ekonom proslavil řadou myšlenek a teorií, se kterými přišel již v mladém věku. Na stranu druhou ale výrazně podpořil svůj akademický věhlas v pozdější fázi své kariéry, „kdy se ale jeho argumenty často zdály být v konfliktu s těmi dřívějšími“. Krugman například tvrdí, že kdyby někdo četl Mundellův projev pronesený při příležitosti předání Nobelovy ceny, nemusel by věřit, že jej psal ekonom, který před několika desetiletími hovořil o hodně rozdílném pohledu na věc.

Mundell byl podle Krugmana značně ovlivněn zkušenostmi Kanady, která začala používat systém flexibilního měnového kurzu v době, kdy řada jiných zemí držela kurz pevný. Kanada tak učinila s cílem získat plně nezávislou monetární politiku, která by se v rámci snah o udržení pevného kurzu musela řídit tím, co dělají jiné země a centrální banky. Kanada tak byla i demonstrací takzvané „nemožné trojice“. Tedy nemožnosti mít zároveň pevný kurz, volný pohyb kapitálu a nezávislou monetární politiku.

Významná byla podle Krugmana i specifická geografická situace Kanady, která má obrovské území, ale populace je soustředěna na jeho omezené části. Konkrétně je populace rozdělena na východní a západní pobřeží a Mundella to vedlo k úvahám o optimálních měnových oblastech. Obě části se totiž ekonomicky liší a mají rozdílný trh práce a Mundell tak poukazoval na to, že u takových dvou oblastí se společnou měnou musí existovat volný pohyb práce a výrobních prostředků.

Krugman pokračuje příkladem Evropy, která v systému pevných měnových kurzů „prostě spoléhala, že Bundesbanka nastaví svou politiku tak, aby to vyhovovalo celému systému“. Mundellův původní model ale také počítal s volným tokem kapitálu, a tudíž s tím, že sazby budou ve všech zemích na podobných úrovních. K tomu ale očividně nedochází a Krugman v této souvislosti poukazuje na práci Mundellova žáka Rudigera Dornbusche. Ten v roce 1976 přišel s prací, podle které se sazby mohou lišit kvůli očekávanému pohybu měnového kurzu. Společná práce Mundella a Dornbusche pak podle Krugmana ukázala, že známý IS-LM model s předpokladem pomalých změn cen generuje „zajímavé a někdy vzrušující výstupy“.

Mundellovy názory na optimální měnové oblasti mohou být podle Krugmana nalezeny již v tom, co v roce 1953 psal Milton Friedman. Nicméně Mundell kladl důraz na nutnost mobility práce (a podle něj Kanada toto kritérium nesplňovala). Další ekonomové následně přidávali nové předpoklady fungující měnové unie. Například Paul De Grauwe na základě zkušeností z krize v eurozóně poukazoval na nutnost bankovní unie a ochotu centrální banky fungovat jako věřitel poslední instance.

Krugman míní, že eurozóna má do optimální měnové oblasti daleko, ale poukazuje na to, že Mundell byl nadšeným zastáncem eura. Jak je to s ohledem na jeho názory a realitu v eurozóně možné? Krugman míní, že ekonomovy názory z pozdější doby jsou už hůře interpretovatelné. Již studie z roku 1971, která se zaměřovala na dolar, obsahovala podle Krugmana nesourodou směsici úvah jdoucích od Friedmanova konceptu přirozené míry nezaměstnanosti ke globální vedoucí pozici Spojených států. To ale nic nemění na tom, že makroekonomie zaměřená na fungování globální ekonomiky je „do značné míry stavbou, kterou postavil právě Mundell. I přesto, že on sám se pak rozhodl setrvávat jinde.“

Zdroj: VoxEU