Tony Blair hodlá využít půl roku britského předsednictví Evropské unie mimo jiné k diskusi budoucnosti „evropského sociálního modelu“. Na říjen proto chystá do Londýna schůzku premiérů a prezidentů zemí EU, která by se měla tímto tématem zabývat. Tento nápad britského premiéra v sobě skrývá naději i nebezpečí.
Naděje vyplývá z toho, že řada evropských zemí, počínaje Británií a konče třeba Španělskem, sociální politiku důkladně reformovala a že výsledky jsou povzbudivé. Pokud by se tedy především Francouzi a Němci přestali bát a pustili se do reforem trhu práce či sociálních programů, mohlo by to Evropské unii dodat tak potřebný impuls k oživení. Další nadějí je mnohem širší spektrum názorů na sociální politiku a její případnou reformu, které Evropská unie získala rozšířením o 10 nových zemí v květnu 2004. Především baltské a středoevropské země (možná s výjimkou Česka, pravda…) jsou ochotné experimentovat a reformovat své sociální systémy mnohem důkladněji než „staří“ členové EU.
Na druhou stranu, aktivity EU v sociální oblasti nemají právě nejlepší historii. EU sice zakazuje diskriminaci na trhu práce a stará se o bezpečnost na pracovištích, zároveň ale zakazuje lidem pracovat více než 42 hodin týdně a přikazuje extenzivní a kontraproduktivní konzultace se zaměstnanci. Představitelé EU by se tak mohli snažit „najít nejmenšího společného jmenovatele“ a v rámci ochrany svých voličů před globalizací (neboť voliči po tom velmi touží), schválit další omezení pracovního trhu EU. To by vedlo k další sklerotizaci evropské ekonomiky a pravděpodobně i ke zvýšení nezaměstnanosti.
Bude tedy velmi záležet na záměrech a umění Tony Blaira, udržet své kolegy v mezích. Ale upřímně, kdo jiný než on by to měl zvládnout?
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.
(autor je externím spolupracovníkem Patria Online, jeho názory nereprezentují oficiální stanovisko společností skupiny Patria)