Liaquat Ahamed byl jako známý finanční a investiční historik hostem Bloombergu, kde se obsáhle věnoval podobnostem mezi železniční investiční bublinou a současným děním kolem umělé inteligence (viz včerejší Víkendář). V rámci diskuse o celkovém rozvoji finančních trhů zmínil i Rothschildovi, jejichž rozmach podle něj stál zejména na tom, že pomáhali evropským vládám financovat obnovu zemí po napoleonských válkách.
Podle Ahameda Rothschildovi hodně prodělali na investičním boomu při budování plavebních kanálů. Ten byl vedle stavby železnic dalším významným prvkem tehdejší dopravní infrastruktury. Rothschildovi se v té době pokusili dostat část peněz zpět tím, že se budou soudit s několika státy, nicméně zjistili, že to v USA nelze, protože tyto státy mají imunitu. To podle nich bylo známkou banánové republiky a z USA odešli. Nakonec ke své škodě.“
Proč se více nepoučíme z finančních krizí a investičních bublin minulosti? Ahamed na tuto otázku reagoval s tím, že ve skutečnosti se učíme, ale zároveň nás ovlivňuje to, jací jsme. Nyní se například hovoří o tzv. kruhovém financování, kde si velké technologické společnosti navzájem poskytují různé druhy financování a podpory. Podle experta jde ale v principu zase jen o nějakou formu dluhu. Řada krizí přitom jasně ukazuje, že hlavní problém během boomu spočívá v příliš vysokým zadlužení. „Všichni víme, co kruhové financování představuje. Na cestě nahoru je výborné, opak platí cestou dolů.“
Ve spojitosti s boomem železnic a dalšími bublinami a krizemi expert zmínil i finanční korupci a různá schémata. Mezi ně se dají řadit také mimorozvahové závazky a subjekty, během internetové bubliny se přidala přímá korupce a konflikty zájmů. Co se děje nyní, podle Ahameda ještě plně nevíme, to zjistíme až v budoucnu. V roce 1873 se ukázalo, že „budovatelé železnic okrádají své akcionáře“. Vytvářeli například různé stínové společnosti, a ty prodávali těm, které stavěly železnice, za příliš vysoké ceny.
Existují nyní dostatečné nástroje k prevenci podobných machinací? Podle experta přišly důležité reformy v roce 1929, k preventivním opatřením přitom vedle regulace patří i novinářská a investigativní práce. „Všichni tak dnes například víme, co dělá společnost NVIDIA. Ale problém spočívá v tom, že nelze predikovat vše… Nelze předpovídat třeba geopolitický vývoj, který může mít výrazné důsledky na fungování trhů.“
Sahamed hovořil i o tom, že finanční krize přichází mnohem pomaleji, než by se mohlo zdát. Může se tak dlouho mluvit o problémech a tenzích a na trzích se nic neděje. A pak přijde velmi náhlý a prudký posun. Platilo to i o roce 1873, protože už dva roky před ním se hovořilo o tom, že „tohle nemůže pokračovat dál“. Umělá inteligence může procházet běžným cyklem boomu a poté ochlazení. Ten ale nemusí být tak nepříjemný, protože ekonomika je odolná. Něco jiného je ale přímá krize, kterou ale podle experta způsobuje to, že během cyklu přijde vážná chyba v monetární politice. Ta podle experta přišla právě v roce 1873, ale třeba i v roce 1929, kdy „nechali padnout banky“. A podobné to bylo v roce 2008.
Na závěr rozhovoru mluvil Ahamed o tom, že finanční krize jsou dobrou líhní pro konspirační teorie. „Hodně lidí si projde něčím nepříjemným a pak hledají, koho z toho vinit.“ Cílem se mohou stát banky, ale také třeba skupiny lidí. Podle experta to platilo i o „židovských brokerech“ v Německu poté, co se i tam projevily důsledky bubliny. „Slovo antisemitismus vzniklo v roce 1879 v Německu, kde se jeden novinář rozhodl rozdmýchat nenávist proti Židům. Antisemitismus vnímal jako něco přínosného… Všichni víme, k čemu to nakonec vedlo.“
Ahamed ale poukázal zároveň na to, že politické a společenské tenze mohou pramenit i z vládní politiky. Třeba krizi roku 2008 „způsobily banky a stát pak pomohl jim, ale vlastníkům nemovitostí ne.“ Podle něj se přitom ve vládních kruzích diskutovalo o tom, jak pomoci i druhé skupině, ale bylo to považováno za technicky nemožné. Výsledkem ale byla vlna zklamání a odporu, a to na obou stranách politického spektra, a pak to, co lze nazývat populismem.