Na počátku léta rozvířil již tak dosti chaotickou situaci na poli „fiskální reformy“ (nebo „nereformy“, záleží na úhlu pohledu) návrh stínového ministra financí Občanské demokratické strany Vlastimila Tlustého na zavedení „plošné sociální dávky“ ve výši cca 4,000 korun. Na tuto dávku by patrně měli mít nárok všichni občané České republiky a zároveň by podle Vlastimila Tlustého měly zaniknout úplně všechny ostatní sociální programy, od mateřské přes nemocenskou až po důchody. Návrh poslance a stínového ministra nebyl nijak precizně formulován a zjevně šlo o pokus zaujmout, bez nějaké hlubší analýzy a bez skutečné snahy tento návrh prosazovat. Přesto se mu dostalo téměř jednomyslného odmítnutí, jako nezodpovědnému a neproveditelnému plánu.
Jak návrh poslance Tlustého, tak reakce na něj jsou zajímavé spíše pro politology či psychology (je-li v tom nějaký rozdíl...). Nicméně, i ekonom si může najít své. Co většině pozorovatelů uniklo je fakt, že kombinace „rovné daně“ ala ODS a „plošné sociální dávky“ ala Tlustý dává dohromady systém negativní důchodové daně (NDD). Tento systém navrhovali již v 50. letech minulého století tak rozdílně uvažující ekonomové, jako byli Milton Friedman (liberální ekonom par excellance) a James Tobin (představitel „středního proudu“ americké ekonomie – což by ho ovšem v českých podmínkách zařadilo velmi doprava...). V 80. letech se pod modifikovaným názvem Basic Income Scheme stal na krátkou dobu hitem britské Labour Party.
Systém NDD funguje na papíře velmi jednoduše: každý občan má právo na fixní částku od státu. Její vyplácení nezávisí na vůbec ničem, nezáleží na věku, pohlaví, pracovní aktivitě, zdraví či čímkoliv jiném. Na druhou stranu je veškerý osobní příjem zdaněn fixní sazbou a to již od první koruny výdělku (ne jako dnes, kdy určitá suma není daněna). Nejjednodušeji lze systém NDD popsat rovnicí:
Čistý příjem = sociální dávka + hrubý příjem (1- daňová sazba)
Systém NDD fascinoval ekonomy hned z několika důvodů. Za prvé je velmi jednoduchý. Vše se řídí pomocí dvou proměnných: sociální dávkou - neboli vlastně zaručeným minimálním příjmem – a daňovou sazbou. Pomocí různých kombinací těchto dvou proměnných lze nastavit systém NDD jako velmi sociální (bude-li sociální dávka i daňová sazba vysoká) i jako velmi úsporný (budou-li dávka i daně nízké). Druhá výhoda systému NDD, alespoň jak si to ekonomové představovali v minulém století, byla jeho stimulace pracovní aktivity. V systému NDD nedochází k tzv. „pasti chudoby“, která postihuje všechny sociální systémy, kde se sociální dávky postupně snižují s tím, jak se zvyšuje vlastní příjem. Například v českém systému je pro rodinu s dvěma dětmi jakýkoliv pracovní příjem až do hranice přibližně 15,000 Kč naprosto anulován snížením sociálních dávek o stejnou částku. V systému NDD o základní sociální dávku nikdy nikdo nepřijde a odpadá tak problém pasti chudoby.
Je zajímavé, že když se americká vláda rozhodla systém NDD vyzkoušet alespoň experimentálně, fungoval naprosto opačně: lidé, zahrnutí do systému pracovali ještě méně než ti, kteří zůstali v tradičním systému sociální péče. Chovali se tedy přesně opačně než Friedman a Tobin předpokládali. Důvody tohoto překvapivého výsledku mohly být dva. Za prvé, hladina minimální sociální dávky byla stanovena příliš vysoko a účastníkům experimentu tento příjem stačil. Druhým důvodem mohl být efekt experimentu: do systému NDD se rodiny mohly přihlásit dobrovolně a zřejmě se přihlásily právě ty, kterým nastavení parametrů vyhovovalo. V každém případě se od 70. let systém NDD vyskytuje opět jen v učebnicích, jako zajímavý, ale neúspěšný experiment.
Návrh poslance Tlustého by zřejmě narazil na obdobný problém, jako experiment v USA. Pokud by skutečně mělo být sociální minimum na osobu (včetně dětí, což ovšem návrh ODS nespecifikuje), měla by rodina 2+2 nárok na 16 tisíc korun čistého měsíčně. To je ještě více než v dnešním systému a je otázka, jestli by rakový systém nevedl k ještě větší nezaměstnanosti než dnešní „sociální past“. Je zkrátka těžké být zároveň populární, vyhrávat volby a zároveň vymyslet jednoduchý a efektivní sociální systém.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK. V letech 1998 až 2001 hlavní ekonom Patria Finance.