Evropská unie se, jak se zdá, rozhodla: je třeba vrátit politikům alespoň část pravomocí nad hospodářskou politikou, které jim 90. léta vzala. První vlna útočí na nenáviděný Pakt stability a růstu, který omezoval fiskální politiku vlád členských zemí EU a snažil se jejich rozpočty směrovat do vyrovnané polohy.
Minulý týden se napřed „velká trojka“ eurozóny, tj. Německo, Francie a Itálie dohodly, že by vládní výdaje na obranu měly být vyňaty z posuzování schodků veřejných rozpočtů. Představitelé těchto zemí argumentovali, že výdaje na obranu v EU jsou nedostatečné, jak ukázala irácká válka, a že současná pravidla Paktu stability jim nedovolují obranné výdaje zvýšit. Přes zjevnou absurdnost těchto argumentů – americká vláda utrácí na obranu mnohem více a vychází přitom s menším rozpočtem – se k argumentům velké trojky připojila i Velká Británie, která sice není členem eurozóny a nemá tak vysoké schodky rozpočtů, ale zase by ráda, aby EU mělo silnější armádu. A Britové by také chtěli, aby se do schodku „nepočítaly“ výdaje na obnovu dopravní infrastruktury, která je v Británii ve špatném stavu a bude vyžadovat mnohem vyšší výdaje než na kontinentě.
Evropská komise se zatím návrhu brání, ale pokud bude přijat, bude to znamenat, že zhruba 1 až 2% HDP, které jednotlivé země na obranu vydávají, bude „škrtnuto“ ze schodků a všechny vlády v EU si na chvíli oddechnou a pochválí se, jak to chytře vymyslely… Důležité bude, jak se k rozpočtovým problémům postaví Německo. Již tento víkend bude vládní SPD jednat o tzv. Agendě 2010, v které vláda navrhuje snížení sociálních výdajů, mírnější regulaci pracovního trhu a reformu zdravotnictví. Pokud německý kancléř Gerhard Schrőder program neprosadí, lze očekávat prudkou eskalaci schodků v Německu, a to by de facto pohřbilo jakékoliv snahy o zachování rozpočtové disciplíny v Evropské unii.
V této chaotické situaci zní jako z jiného světa návrh presidenta Evropského konventu Valéry Giscard d´Estainga na zavedení funkce „ministra financí eurozóny“. Podle návrhu, který by měl schválit Konvent, by „euro ministr“ měl poskytovat „politické vedení“ eurozóně. Ministr by byl jmenován na dva roky, vždy ze stávajících ministrů financí členských zemí eurozóny a reprezentoval by eurozónu v mezinárodních institucích jako MMF nebo Světová banka. Jde vlastně o recyklovaný návrh bývalého německého ministra financí Lafontaina, aby Evropská centrální banka získala politického protihráče, zodpovědného za fiskální politiku eurozóny. Návrh d´Estainga zatím nemluví o přesných pravomocích „euroministra“, ale jak jednou taková funkce existuje, pravomoci si vždy najde…
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK