Česká republika vstoupí, pokud se nestane něco neočekávaného, příští rok do Evropské unie. Tím na sebe vezme povinnost okamžitě se řídit celou řadou regulací a především pak podřídit svoji makroekonomickou politiku evropským standardům. Jde především o dvě oblasti: měnovou a rozpočtovou.
V měnové oblasti nás zřejmě čeká méně změn a překvapení. Česká národní banka již nyní pracuje kompatibilně s Evropskou centrální bankou (model cílování inflace u nás platí od roku 1998, tedy ještě déle než v samotné EU), úrokové sazby jsou nyní dokonce nižší než v eurozóně stejně jako je česká inflace pod průměrnou úrovní inflace ve dvanácti státech eurozóny.
Problém zřejmě čeká v oblasti kurzové stability. Evropská komise i ECB požadují ode všech nově přistupujících zemí, aby prošly tzv. systémem ERM II, v kterém mají měny strávit 2 roky v jakési „karanténě“, aby se otestovala jejich stabilita. Prvním problémem je fakt, že některé země (například Estonsko, Litva) mají již dnes rigidnější kurzový režim (currency board nebo tzv. tvrdý peg) a ERM II by pro ně znamenalo vlastně krok směrem od měnové unie. Ani pro ostatní země ovšem není ERM II bez rizik. Až doposud například všichni automaticky počítali s tím, že na kandidátské země se bude vztahovat pravidlo, podle kterého mohou měny v rámci ERM II oscilovat okolo centrální parity v koridoru +/-15%. I to by sice mohlo provokovat spekulační tlaky, nicméně šířka pásma by dávala národním bankám velký prostor pro inovativní a relativně nezávislou měnovou politiku. Nyní se však zdá, že Evropská komise hodlá na kandidátské země vztáhnout přísnější pravidlo, platné do roku 1992, podle kterého mohly kurzy v rámci ERM II oscilovat jen v pásmu +/-2,25% okolo centrální parity.
Toto řešení by mělo dvě velké nevýhody. Pásmo je natolik úzké, že by měnám neustále hrozilo, že se odchýlí z povoleného pásma a národním bankám by nezbývalo než neustále hlídat a intervenovat na devizovém trhu. To by samozřejmě vyvolávalo pokušení spekulovat „proti“ národním bankám, a mohlo by to tak paradoxně vést k destabilizaci kurzu, jak velmi výstižně pocítila Velká Británie na podzim 1992, kdy britská libra systém ERM II neslavně opustila.
Druhou nevýhodou je eliminace apreciačního kanálu reálné konvergence. Kandidátské země jsou v průměru na zhruba poloviční úrovni měřeno HDP na hlavu. Pokud se chtějí blížit průměru EU, jejich produkce, měřená v eurech, musí růst rychleji než produkce v EU. K dotahování EU je tedy nutné vyšší růst produktivity v kandidátských zemích. Rychlejší růst však povede buď k vyšší inflaci, nebo k posilování měny. Míra inflace je omezena Maastrichtskou smlouvou a těžko lze argumentovat pro její umělé zvyšování. Nyní se ale zdá, že EU novým členským zemím „uzavírá“ druhou cestu, tj. posilování měny, kterou chce sevřít do úzkého pásma ERM II.
Racionalita omezování ERM II na úzké pásmo +/-2,25%, zvláště pro nové členské země, je pochybná. Ze strany Evropské unie (naposledy komisaře pro finanční otázky Pedro Solbese
ZDE) je rozhodnutí EU vysvětlováno spíše „historicky“ („my jsme to také museli vydržet“) než ekonomicky. Doufejme, že Evropská unie a její orgány přece jenom nakonec pochopí, že nové členské země jsou ve zcela jiné ekonomické situaci než byly „staré“ členské země v první polovině 90. let a nebudou na nás automaticky aplikovat deset let stará pravidla, stanovená tehdy pro naprosto jinou skupinu zemí v naprosto jiné ekonomické situaci.
Ondřej Schneider
Vedoucí katedry Evropské ekonomické integrace a hospodářské politiky na Institutu ekonomických studií FSV UK