Postup je prý jednoduchý – začít s milióny dvěma a celý rok investovat podle technické analýzy. Toto rčení by mělo potěšit jak ty, co technické analýze nevěří, tak ty, kteří jí věří (protože jim nikdo nepoleze do zelí a mohou tak dál vydělávat). Možná by ale nepotěšilo pána jménem Charles Dow (zakladatele Wall Street Journal), který je považován i za zakladatele technické analýzy. Neboli – byl jedním z prvních, kdo se systematicky snažil objevit v cenách akcií vzorec chování, který by se dal využít pro investice do nich. Po něm pojmenovaná Dow teorie postuluje, že akcie na trhu ovlivňují tři síly – primární trend (tj. většinou trend více let), sekundární trend, který je korekcemi vracen k primárnímu trendu a terciální trend, neboli denní fluktuace. V rámci této teorie se také objevuje často používaný koncept úrovní resistence a podpory (support) – úrovní nad/pod kterou je nepravděpodobné, že cena akcie půjde.
Vznik opakujících se (a podle techniků předvídatelných) vzorců chování cen akcií je výsledkem jak čistě fundamentálních faktorů, tak psychologicko-sociálních sil na trhu. I pokud ale tyto generují využitelné vzorce, dá se na většině dnešních rozvinutých trhů předpokládat, že tyto budou využity k zisku. Je tak pravděpodobná jejich sebedestrukce. Tedy pouze investoři – spekulanti, kteří dokáží identifikovat využitelné vzorce chování cen a zároveň jejich postupnou obměnu (tak, jak je zbytek trhu postupně objevuje a následně zanikají), by dokázali na technické analýze dlouhodobě vydělávat. Za zdůraznění stojí to, že úspěch investora na základě technické analýzy dosažený v rámci měsíců, i několika málo let, lze těžko považovat za argument pro technickou analýzu. Stejné ale platí i o schopnosti využívání fundamentu, protože na trhu vždy budou investoři s nadprůměrným i podprůměrným výnosem. Počítá se soustavnost.
Mezi nástroje technické analýzy patří známé vzory pohybu cen akcií (např. hlava-ramena), průměry i poměrové ukazatele. Mezi nejpoužívanější na rozvinutých trzích patří poměr put a call opcí (rostoucí indikuje medvědí náladu na trhu a naopak), trin, šířka trhu (posilující akcie vs. akcie oslabující), index důvěry, odd lot teorie a short interest. Interpretace těchto ukazatelů už ale často záleží na naturelu investora. Např. short interest – počet akcií prodaných na trhu short, lze vysvětlit pro i proti nákupu. Stoupá-li, znamená to, že jednou budou muset být takto vytvořené pozice pokryty, tudíž je na obzoru růst poptávky. Na druhou stranu ale lze např. argumentovat, že tyto pozice často vytváří sofistikovanější institucionální investoři, kteří mají větší náhled do věci a lepší informace. Růst krátkých prodejů je tak signálem pro následování těchto „chytrých“ peněz. Podobný pohled na segmentaci trhu má odd lot teorie – sledování toho, kolik nakupují retailoví investoři. Ti podle této teorie nakupují většinou pozdě, pokud tak množství jejich nákupů roste, je čas akcie prodávat.
Nemá cenu rozvádět, že na vysoce efektivním trhu není pro technickou analýzu místo. Její relevance roste s tím, nakolik klesá efektivita daného trhu. Pokud jsou například informace týkající se firem nerovnoměrně rozděleny na trhu (tj. nejen informace, ale i schopnost a ochota k jejich interpretaci), roste nutnost „odezírat“ informace ostatních z jejich akcí na trhu – tj. ceny historické mají relevanci pro ceny budoucí. Samostatnou kapitolou je pak vliv faktorů jako stádové chování na trh a následně relevanci technické analýzy.