Již několikrát jsme se na tomto místě zabývali otázkou, zda vůbec resp. do jaké míry nechat státy a vlády zasahovat do věcí, které s mírnou nadsázkou „vyřeší trh“. Jsem velkým odpůrcem toho, aby vláda říkala bankéřům, kolik si mají nebo nemají zaplatit na platech nebo na bonusech. Tato pravomoc (za předpokladu, že banka není kompletně znárodněná) náleží managementu, dozorčí radě a v neposlední řadě akcionářům. Ti mají možnost k „volbě nohama“ a pokud se jim mzdová politika firmy nelíbí, akcie prodají a nazdar. Nepříjemnou vlastností státu však je, že a) jakmile se někam vklíní, vyhnat ho je poměrně obtížné a b) je výsostně anonymní. Zejména druhá výtka jistě rezonuje u každého, kdo někdy se státem musel něco řešit – zodpovědnost se vždy skrývá za kolektivním rozhodnutím a když chcete jméno někoho konkrétního, kdo za danou věc nese odpovědnost, máte zhusta smůlu.
Zábavným příkladem z posledních dní je informace, že od roku 2013 budou muset mít všechny adeptky na zdravotní sestry ve Velké Británii vysokoškolský diplom. Pokud se oprostíme od myšlenky, že jde z pohledu náplně jejich práce o úplný nesmysl, nelze se vyhnout dvěma úvahám. Ta první se týká očekávané „inflace“ univerzitních titulů, která bezpochyby povede k naředění jejich významu ve jménu splnění statisticky nesmyslné kvóty 50% „mladých“ s vyšším resp. vysokoškolským vzděláním. Ta druhá je mnohem konkrétnější - v posledních dvaceti letech banky v londýnském City (a kdekoliv jinde, když už o tom mluvíme) trvaly na tom, že všechny makléřské a „obchodnické“ pozice budou obsazovány výhradně absolventy vysokých škol. Tato relativně formální překážka nijak nezabránila událostem druhé poloviny roku 2008, které již nyní aspirují na přední místo v učebnicích a) historie, b) ekonomie, c) politologie, d) finanční kriminalistiky, e) kreativní literatury. I proto je volání po „povinném“ titulu v zásadě nepochopitelné.
Proč to všechno? Naše malá česká „kauza plzeňských práv“ je notoricky známá a proto nemá cenu o ní příliš hovořit. V tomto případě však nešlo o úřední befel, ale o přetrvávající rakousko-uherskou fascinaci akademickými tituly. Běžte se projít Vídní – kdo není doktor nebo magistr, jako by neexistoval. Je-li však čehokoliv mnoho, ztrácí to vždy na hodnotě. Platí to pro akademické tituly, akcie, dluhopisy nebo měny. V současnosti nejkřiklavějším příkladem tohoto neveselého trendu je bezpochyby pomalá (leč zrychlující) demontáž amerického dolaru. Americká administrativa naslibovala voličům za poslední rok tolik, že už nyní je v podstatě jasné, že tento dluh prostě splacený nebude. A když bude, tak zcela bezcennou měnou, nazývající se dolar. Trh k tomuto poznání dochází pomalu, ale jistě – rostoucí cena zlata není jenom reflexí očekávaných inflačních tlaků, ale zejména přiznáním faktu, že „USD“ teď není dobrá adresa. Pokračující liberální měnová politika hlavních centrálních bank sice dokáže nafouknout ceny finančních aktiv, hodnotu měn však spolehlivě zničí. Naproti tomu zlato (jakkoliv jsem schopen přijmout argumenty, že není perfektní zajištění proti demontáži měny a inflaci díky některým – zejména likviditním – charakteristikám) má jednu vzácnou vlastnost – jeho nabídka je na rozdíl od „papírových“ měn konečná.
To samé platí i pro půdu… Ne nadarmo říkal již Mark Twain – „Kupujte půdu, přestali ji vyrábět“.
Hezký týden přeji,