Žádný z problémů, které způsobily prudký nárůst cen potravin v letech 2007 a 2008, doposud nezmizel. Do roku 2050 světová populace vzroste o třetinu, poptávka po zemědělských produktech se však zvýší o 70 % a poptávka po mase se zdvojnásobí. V určitém smyslu se jedná o dobré zprávy, protože odrážejí nárůst bohatství v chudých a středně bohatých zemích. Tyto nárůsty ale budou muset být naplněny bez velkého zvýšení zemědělských ploch či objemu vody, jejíž zdroje jsou již nyní plně využité nebo dokonce využívané příliš. Zemědělci také budou bojovat s následky změny klimatu, která v průměru nadělá na zemědělské půdě více škody než užitku.
Na vyhnutí se dalšímu nárůstu cen může být již pozdě. I přes globální recesi a největší sklizeň obilí v historii ceny potravin opět stoupají. Odpovídající kroky by se nyní měly zaměřit na dvě oblasti: Investice do produkční kapacity v zemědělství a zlepšení fungování trhů s potravinami.
Během větší části posledních 25 let investice do zemědělství soustavně klesaly. V roce 2005 většina rozvíjejících se zemí investovala přibližně jen 5 % veřejných příjmů do této oblasti; v západních ekonomikách podpora zemědělství v období mezi lety 1980 a 2009 klesla přibližně o tři čtvrtiny. To se odrazilo v poklesu růstu produktivity. Zatímco v šedesátých letech výnosy obilovin rostly o 3 – 6 % ročně, nyní tento nárůst tvoří jen 1 – 2 % a v chudých zemích výnosy stagnují.
Růst cen v letech 2007 a 2008 naštěstí šokoval vlády; Světová banka a mnohé bohaté ekonomiky zvýšily objem peněz poskytnutý do zemědělství chudých zemí. V nich se zemědělství změnilo z okrajového sektoru v klíčovou oblast. Tak by tomu také mělo být, protože zemědělství je ve většině chudých zemí tou nejdůležitější ekonomickou aktivitou. Část nových peněz jde na programy sociálních podpor zemědělců, jejich návratnost bude však celkově pozitivní jen v případě, že farmáři budou mít přístup k trhům. Právě nedostatek spolehlivých trhů tvoří největší překážku rozvoje, protože bez něj nemají zemědělci motivaci ke zvýšení produkce.
Zvýšení světové produkce potravin bez současného ničení půdy a vodních zdrojů bude také vyžadovat větší zapojení technologie. To se týká například oblasti závlah, obdělávání půdy, užití hnojiv či pesticidů. Jeden způsob zvyšování výnosů však stojí v popředí: Vývoj geneticky modifikovaných plodin, které například potřebují méně vody. Zde může opět pomoci veřejný sektor, protože jeho důvěryhodnost může být vyšší než je tomu u soukromých firem.
Vyšší vládní aktivita v oblasti zemědělství má však i stinné stránky. Nedávný prudký růst cen vyvolal obavy týkající se potravinové bezpečnosti (zabezpečení dostatku potravin pro každého). Ty se ale přeměnily do úvah o potravinové soběstačnosti (vypěstování všeho na domácí půdě), která se stala cílem mnoha zemí. Sama o sobě není špatná. Pokud mají chudé země komparativní výhodu v produkci vlastních potravin, měly by je pěstovat. Problémem je však to, že nová diskuse o soběstačnosti jde ruku v ruce s nedůvěrou v trhy a obchod. Importéři obilí již nedůvěřují světovým trhům, že jim zajistí dodávky této komodity. Dochází ke kupování a pronajímání půdy v zahraničí s cílem zajistit soběstačnost; zároveň však vlády po celém světě stále více dotují domácí zemědělství.
V tomto prostředí by snaha o soběstačnost mohla vybudovat protekcionistické hradby, které by nikomu dobře neposloužily. Jak například ukazuje vývoj v Evropě, snaha o soběstačnost znamená velké plýtvání. Zároveň by došlo k upevnění současných zemědělských postupů přesně v době, kdy změny klimatu ovlivňují jednotlivé oblasti světa rozdílným způsobem, což jen zvyšuje potřebu volného obchodu mezi nimi.
Pokud má být v roce 2050 nasyceno 9 miliard lidí, musí být zemědělství maximálně efektivní. To vyžaduje fungující trhy a obchod; jejich odmítnutí by se změnilo v pohromu.
(Zdroj: The Economist)