Izrael uzavřel s Hamásem příměří a přerušil tak další z menších střetů. Co se týče sčítání škod, v porovnání s jinými konflikty v jeho moderní historii budou velmi malé a pro ekonomiku nebudou významnou zátěží. Jiné by to samozřejmě bylo při potenciálním střetu s Íránem. BDI-Coface odhadl potenciální dopad na ekonomiku ve výši 5,4 procent HDP přímo a zhruba 2,8 procent HDP nepřímo v dalších letech. V případě arabských států - zejména od nestabilní Sýrie a Egypta se můžeme dočkat čehokoli - by to asi bylo ještě horší. Nepřátelské prostředí a časté války ale nemusejí znamenat jen destrukci a škody. Současné ekonomické prosperitě Izraele dal paradoxně základ i vojenský konflikt, který pro něj mohl být zničující.
Na začátku Jomkipurské války roku 1973 byl židovský stát blízko pádu. To se nakonec nestalo, za cenu velkých ztrát a škod. Ekonomické dopady se navíc vlekly další dlouhé roky. Válka notně nabourala představu o izraelské vojenské dominanci a vedla tak k masivnímu navyšování výdajů na obranu v dalších letech. Rozpočet se dostal pod obrovský tlak a do financování se nakonec zapojila i centrální banka. Důsledky kulminovaly v polovině osmdesátých let, kdy byla ekonomika blízko hyperinflaci. Navíc spolu s tím rostl strach z krachu a ze země rychle odtékal kapitál.
Než politici adekvátně zareagovali, ceny rostly po několik let o více než 100 procent ročně, v roce 1984 průměrně o 328 procent (v jednotlivých měsících i o pár set víc). Nakonec ale přišly velké strukturální změny určující pro vývoj země až dodnes. Z reforem lze vyzdvihnout výrazné sesekání vládních výdajů, zrušení indexace mezd, velkou devalvaci měny nebo posílení nezávislosti centrální banky. Ta se v hodnocení centrálních bank postupně propracovala na naprostou světovou špičku. Zásadní bylo řešení nedostatku kapitálu - vláda začátkem devadesátých let spustila program na financování začínajících firem a na přilákání rizikového kapitálu ze světa, především snížením daní. Stát vedle toho pokračoval ve financování vojenského výzkumu.
Nastartování ekonomiky na základě technologií a služeb s vysokou přidanou hodnotou by nešlo bez udržení vysoké vzdělanosti obyvatel. Ve výdajích na školství stojí Izrael dlouhodobě velmi vysoko a velké výdaje si držel i v těžkých osmdesátých letech. Vedle toho byla pozitivním impulsem také imigrace z prostoru bývalého Sovětského svazu po jeho rozpadu. V devadesátých letech takto přišlo přes 700 tisíc lidí, což znamenalo výrazné navýšení počtu obyvatel. Tito imigranti navíc zvedli ekonomiku i kvalitativně, neboť v průměru byli vzdělanější než původní populace.
Dnes je tu ekonomika, která v posledních letech roste kolem 5 procent a které přinesla světová finanční krize jen krátké zaváhání - růst HDP v roce 2009 klesl pod 1 procento. Nezaměstnanost na rozdíl od jiných vyspělých zemí klesla, na úroveň 7 procent. Inflace je dávno pod kontrolou, v posledních letech kolem 3 procent. Rozpočtové deficity jsou v rámci možností ekonomiky - veřejný dluh v poměru k HDP, který byl před deseti lety skoro na 100 procentech, klesl na 74 procent. Zátěž velkých výdajů na obranu tedy ekonomika evidentně zvládá. Běžný účet se drží v kladných číslech. Země je líhní technologických startupů a míří do ní velké množství přímých investic.
Tak jako v historii mnohokrát, velké problémy vedly k velkým změnám a v tomto případě se změny v ekonomice dlouhodobě vyplatily. Rozhodně to neplatí univerzálně, přesto tyto úspěšné případy nabízejí co se týče hospodářské politiky hodně inspirace. Otázkou pouze je, jak silný musí být impuls, který reformy pomůže prosadit.