Mimořádné situace si vyžadují mimořádné řešení. Aplikovat bychom to mohli i na nejednu vyspělou ekonomiku. Čelí totiž často „vyspělým“ problémům ve formě polopasti likvidity, pomalého oživení, vysokého dluhu, vysoké nezaměstnanosti, křehkého bankovního systému… Můžeme proti tomu mít řadu praktických, ale i filozofických a až ploše moralizujících námitek, jedním z nejefektivnějších léků na podobné problémy ale byl a stále je růst. Návrhy na mimořádná řešení – pokusy o zvýšení růstu, na poli monetární politiky se dají zhruba rozdělit na dvě oblasti: nové cíle a staré cíle, ovšem vyšší. Konkrétně tedy cílení NHDP, nebo zvýšení inflačního cíle. Zejména při zmínce o druhém se většině profi i hobby ekonomů asi stále otevírá pomyslná kudla v kapse. Z hlediska emocí je to z části pochopitelné, protože nízkou inflaci jsme si museli vybojovat, její růst je pak příliš často spojen s dobou ekonomického temna. Kudlu ale zavřeme a podívejme se na věc otevřenýma očima.
Většina centrálních bank stále cílí inflaci kolem 2 %. Zvýšení cíle podporuje několik těžkých vah, včetně pana Krugmana, či Blancharda (což samo o sobě moc neznamená, jen jim nechci upřít jejich práci). Například podle Bernankeho ale Fed tuto možnost jednohlasně odmítá, protože vyvolané náklady by „pravděpodobně byly vyšší než přínosy“. Přínosy se aktuálně týkají zejména toho, že sazby nelze snižovat pod nulu. To se stává problémem v případě, kdy ani téměř nulové sazby nevedou k požadovanému růstu produktu a poklesu nezaměstnanosti. Dá se čekat, že kdyby byla inflace dlouhodobě o něco výše*, byly by výše i nominální sazby (reálné by zůstaly cca stejné). Do období útlumu či recese bychom tak vstupovali s vyššími sazbami a tudíž větším potenciálem pro tradiční stimulaci sazbami. Musím poznamenat, že pro skalní a nekritické odpůrce QE by to měl být argument pro vyšší inflační cíl.
Pokud trochu extrapolujeme argumenty, které nedávno uvedl i Laurence , bavíme se vlastně o tom, jak pravděpodobné jsou opakované pády do pasti likvidity. Tedy situace, kdy je tradiční inflace ve výši cca 2 % příliš nízko na to, aby se dalo stimulovat sazbami. Pan Mishkin poukazuje na to, že návrat podobné situace trval 70 let a při takovéto frekvenci by přínosy vyšší inflace nebyly moc velké. Je ale otázka, zda jsme nevešli do další fáze vývoje vyspělosti, kdy budou frekvence pasti likvidity významně zvýšeny celkovým problémem s nedostatkem poptávky. Moc bych za to nedal, že ano.
Jasné se mi pak zdají dvě věci: Zvýšení inflačního cíle, třeba na často zmiňovaná 4 %, se stalo relevantním tématem pro diskusi. K implementaci ale nedojde. Stalo by se tak v případě, kdy by se pasti likvidity staly frekventovaným problémem. Druhou jasnou věcí je to, že zde někdy popisované deflinflační prostředí zapouští pevné kořeny, což ukazuje třeba následující graf. Jako by nebylo dost spekulací o tom, jaký vliv bude mít na inflaci QE, kroky BoJ, apod., nyní se začíná hovořit o tom, že rostoucí význam má pozitivní nabídkový šok, který je patrný zejména v USA. Což je mimo jiné voda na mlýn cílení NHDP, protože jedním z jeho hlavních přínosů je „správná“ reakce na podobný vývoj.
K problematičnosti zvýšení inflačního cíle někam na 4 % bych na závěr dodal dva ne tak často slyšené argumenty. První z nich souvisí s tím, jak na vyšší inflaci reagují akcie. Těm obvykle prospívá mírná inflace, pokud ale vystoupá výše, je to pro akcie negativní. Nejde mi to prosazovat maximalizaci růstu cen akcií. Reakce akcií na vyšší inflaci ale podle mne poukazuje na to, že fungování ekonomiky se posouvá mimo pomyslné optimum.
Druhý argument souvisí s efektem, který má vyšší inflace na naše vnímání ekonomické reality. Již si nevybavuji jméno studie, která se tím zabývala, závěry mi ale v paměti utkvěly. Ukazovala totiž, že lidé nevnímají stejně růst mezd jako růst cen. První je totiž většinou vnímáno jako naše zásluha – odměna za to, jak dobře pracujeme (nebo že vůbec pracujeme?). Inflace je ale vždy „trestem“ zvenčí, samozřejmě nespravedlivým. Pokud tedy rostou v ekonomice ceny i mzdy o 2 % za rok, vnímáme to tak, že dostáváme spravedlivé zvýšení odměn o 2 %, ale dostává se nám i příkoří ve výši 2 % růstu cen. Jinak řečeno, růst mezd u nás mentálně nekompenzuje růst cen. V ekonomice, kde vše poroste 4 % tempem, pak podle této logiky bude míra nespokojenosti vyšší než v ekonomice s 2 % růstem. Možná, že to je vlastně ten pravý důvod pro ony otevírající se kudly.
*Je nutné si uvědomit, že zde nejde o nastavení vyššího cíle, jehož cílem je zvýšit agregátní poptávku v deflaci. Pokud centrální banka důvěryhodně slíbí, že zvýší inflaci, mělo by to samo o sobě podpořit poptávku (vytáhnout ekonomiku z deflační pasti, či hrozby). Poté banka ani nemusí cíl naplnit, což ale všichni vědí, takže se roztáčí jedno ze sebenaplňujících se proroctví. Uvedené přemítání o vyšším inflačním cíli se týká cíle, který musí být každopádně naplněn tak, aby ekonomika vstupovala do té horší fáze cyklu se skutečně vyšší inflací a nominálními sazbami.
Pozn.: Jiří Soustružník je aktivní investor a témata, o nichž píše, mohou souviset s jeho investicemi. Jeho sloupky nejsou poskytovány jako investiční doporučení. Autor je externím spolupracovníkem Patrie, jeho názory se nemusí vždy shodovat s názorem společnosti.