Světová banka si stanovila dva nové cíle: ukončit do roku 2030 extrémní a chronickou chudobu ve světě a prosazovat společnou prosperitu definovanou jako zlepšení situace nejchudších 40% populace v každé společnosti. Když nyní Otevřená pracovní skupina Valného shromáždění OSN pro trvale udržitelné rozvojové cíle tyto úkoly v boji proti chudobě schválila, při debatě, jak toho dosáhnout, opět vyvstala stará otázka: Rozšíří se přínosy hospodářského růstu samovolně do všech segmentů společnosti, anebo potřebujeme cílenou přerozdělovací politiku?
Mnozí lidé setrvávají v táboře zastánců všemocného růstu pouze kvůli chybné dedukci a na rozdíl od zapálených ideologů je lze přesvědčit o mylnosti jejich stanoviska. Proto je druhý cíl Světové banky, tedy prosazovat společnou prosperitu, důležitý nejen sám o sobě, ale i jako nezbytný doplněk cíle skoncovat s chudobou.
S vědomím, že určitá „frikční“ chudoba bude v příštích dvou desetiletích zákonitě přetrvávat, si Světová banka vytkla oficiální cíl snížit podíl lidí žijících pod hranicí chudoby – definované jako denní spotřeba na osobu v hodnotě nižší než 1,25 dolaru (měřeno podle parity kupní síly) – na méně než 3%.
Výzkum Světové banky předpovídá, že pokud všechny země porostou stejným tempem jako v posledních 20 letech beze změny distribuce příjmů, klesne míra chudoby ve světě ze 17,7% v roce 2010 na 7,7% do roku 2030. Kdyby ekonomiky rostly rychleji, totiž průměrným tempem zaznamenaným v prvních letech nového tisíciletí, klesla by míra chudoby na 5,5%.
Z těchto údajů vyplývá, že samotný růst nás k tříprocentnímu cíli pravděpodobně nedovede. To je však pouhá hypotéza. Dalo by se tvrdit, že bychom se přesto měli opřít o růst a jednoduše přijmout opatření, která ho ještě více povzbudí.
David Dollar, Tatjana Kleinebergová a Aart Kraay v nové studii empiricky analyzují vztah mezi růstem a chudobou. Jejich rozsáhlá práce čerpá z vysoce kvalitních výzkumných dat z 118 zemí a dospívá k jednoznačnému závěru: hnacím motorem mýcení chudoby, k němuž došlo v posledních desetiletích, byl v převážné míře celkový růst příjmů ekonomik. Konkrétně řečeno je 77% odchylky příjmového růstu mezi nejchudšími 40% populace různých zemí odrazem rozdílů v celkovém průměrném příjmovém růstu v těchto zemích.
Podobná zjištění vedou mnohé lidi k závěru, že k vymýcení chudoby postačí spolehnout se na celkový růst a že přímé vládní intervence mají jen malé opodstatnění. Takový závěr je však mylný a ilustruje logický lapsus.
Abychom pochopili důvod, předpokládejme, že by v roce 1930 provedl některý ekonom empirickou studii toho, co léčí nakažlivé nemoci, a po analýze hromady údajů z předchozích let by dospěl k závěru, že 98% všech léčitelných nemocí lze vyléčit bez použití antibiotik, tedy tradičními léky nejrůznějších druhů. Tento závěr by byl s největší pravděpodobností platný, jelikož používání antibiotik před rokem 1930 – pouhé dva roky poté, co Alexander Fleming objevil penicilin a mnoho let předtím, než se tato látka začala plně využívat jako lék – bylo vzácné a většinou bezděčné.
Nyní však předpokládejme, že by zmíněný ekonom začal tvrdit, že by tudíž bylo hloupé dávat pacientům penicilin, když víme, že 98% všech léčitelných nemocí lze vyléčit tradičními léky a penicilin není tradiční lék. Je to mylná dedukce založená na neexistujících důkazech. Studie dotyčného ekonoma ukázala v roce 1930 pouze to, že tradiční medicína se zasloužila o 98% všech úspěšně vyléčených případů. Neukázala, že penicilin nezabírá.
Je to běžná chyba. Často slýcháme tvrzení typu: „Při tvorbě pracovních míst se musíme opírat o soukromý sektor, jelikož studie ukazují, že 90% předchozích pracovních míst vytvořil soukromý sektor.“ Kdybychom na tuto logiku přistoupili, museli bychom akceptovat tvrzení sovětského výzkumníka z konce 80. let, že se při tvorbě pracovních míst musíme opírat o stát, protože 90% předchozích pracovních míst vytvořil stát.
V oblasti tvorby pracovních míst potvrzují teorie i důkazy závěr, že hlavním tahounem trvale udržitelné expanze je soukromý sektor (čímž ovšem není řečeno, že nemůže existovat prostor pro korekční veřejnou politiku, která učiní soukromý sektor vstřícnějším k tvorbě pracovních míst). V oblasti odstraňování chudoby však teorie i důkazy ukazují, že vhodně koncipované intervence mohou hrát významnou roli. Některé tyto politiky už existují, zatímco jiné je nutné vytvořit – jsou to antibiotika naší éry.
V Indii se vláda desítky let snaží dostat k chudým lidem levné potraviny. Analýza nákladů a přínosů vedla řadu lidí ke konstatování, že tato politika je odsouzená k neúspěchu. Chyba je však v metodě tohoto programu, která se spoléhá na to, že stát bude vybírat potraviny od zemědělců a také je dodávat chudým lidem. Přibližně 45% obilnin během tohoto procesu unikne a zmizí. To ovšem znamená, že je zapotřebí vyřešit úniky, nikoliv ukončit celý program. Z pečlivě koncipovaného partnerství veřejného a soukromého sektoru – při němž stát poskytuje dotaci přímo chudým lidem a ti si pak za ni koupí potraviny od soukromých zemědělců a obchodníků – by měli prospěch všichni.
Je zjevné, že když mají chudí lidé více (zdravějších) potravin, zkvalitní se jejich výživa; když lépe živení lidé chodí do školy, stanou se produktivnějšími; totéž platí o zdravotních službách. Celkový hospodářský růst je důležitý, avšak chudí lidé by neměli být nuceni čekat, až se jeho přínosy rozšíří až k nim; správnou politikou boje proti chudobě mohou vlády podněcovat také růst šířící se zdola nahoru.
Autorem článku je Kaushik Basu, hlavní ekonom a viceprezident Světové banky a profesor ekonomie na Cornellově univerzitě.
© Project Syndicate 1995–2013