Cesta chudých zemí ke zbohatnutí vede přes zvětšení jejich produktivní kapacity, mobilizaci lidí, vstřebání nových technologií a akumulaci kapitálu. Jde o expanzi nabídkové strany ekonomiky, od níž se odvíjí, kolik toho může vyrobit, a tedy i vydělat a utratit.
Poptávková strana do příběhů vzestupu hospodářských velmocí také zasahuje. Chudé země často zápasí s nadměrnými výdaji, zadlužením, inflací, obchodními schodky a závislostí na zahraničních věřitelích. Někdy se problémů nahromadí tolik, že vyústí ve finanční krizi, propad poptávky a útlumu nabídky. Zjednodušeně řečeno, předpokladem úspěšného rozvoje je co nejrychlejší rozšíření nabídky, aby poptávka nedostala vůbec šanci ji dohnat.
Čínští představitelé věnují nabídkové straně své ekonomiky extrémně velkou pozornost. Musí korigovat pohyb masy venkovského obyvatelstva do měst, dohlížet na budování dostatečné infrastruktury, jež by odpovídala všeobecnému očekávání, a také inovovat technologickou základnu. Těmito tématy se to v pětiletých plánech a nekonečných rezolucích přehršle stranických orgánů jen hemží.
Kritici čínského růstového modelu mají tendenci soustřeďovat se na poptávku. Ne proto, že by Číňané moc utráceli. Právě naopak – jejich poptávka zaostávala za nabídkou ve 22 z posledních 23 let, inflace se loni držela pod 3 %. Problémově se táboru skeptiků jeví i složení poptávky: podíl spotřeby domácností je moc malý a investice příliš vysoké. Pokud tato nerovnováha nebude vyrovnána, dojde nakonec k tvrdému nárazu, doprovázenému prudkým zpomalením spotřeby, možná i jejím poklesem.
Jedním z nejhlasitějších varovných hlasů je profesor Michael Pettis z Peking University, který poukazuje na fakt, že investice se na celkových výdajích v Číně podílí z neuvěřitelných 48 %. Investiční výdaje hrají dvojakou roli: přispívají k expanzi jak poptávky, tak – když jsou realizovány – nabídky. Pettis ale tvrdí, že v čínském případě jsou příliš vysoké a směřují na špatné účely. Většina investic je financována bankovními úvěry a dalšími formami dluhu. V zásadě by měly přispívat ke vzniku užitečných aktiv, jejichž hodnota je vyšší než závazky vyplývající z jejich financování. Jestliže ale výnos nenaplní očekávání, nelze počítat se splacením všech dluhů. Někdy za čtyři pět let by Čína mohla narazit do svého dluhového stropu a následně prožít drastický pokles výdajů na kapitálové statky. Spotřeba nebude schopná tento propad kompenzovat. Útraty domácností se na celkové poptávce podílí jen ze 35 %, takže i kdyby rostly 10% tempem ročně, k ekonomickému růstu přispějí jen 3,5 procentními body. Tyto kupecké počty Pettise dokonce dříve přiměly, aby se vsadil, že čínský hospodářský růst v tomto desetiletí sotva převýší v průměru 3 % ročně. Ve své poslední knize už kalkuluje se 3 až 4 %.
Aby nepředbíhala, je spotřeba tlumena řadou mechanismů, z nichž nejdůležitější podle Pettise jsou stropy na úrokové míry z vkladů. Číňané kvůli nim musí spořit víc, aby si našetřili na dům či auto. Tato forma neviditelné daně z úspor domácností prý může mít hodnotu až 8 % HDP.
Jenže Pettis přehlíží, že ony zdaněné úspory přesahují dotované investice. Řada čínských firem je těžce zadlužená, ale jako země je Čína stále v přebytku, co se rovnováhy mezi útratami a výdělky týče. To se projevuje v přebytku běžného účtu a růstu objemu zahraničních aktiv. Čína tedy žije tak, jak jí poměry dovolí. Vyprodukuje zboží a služby v hodnotě 8 bilionů USD, aniž by to příliš zatížilo její kapacity. Kapitál určitě nejde vždy na ty nejlepší účely, ale i kdybychom z HDP odebrali investice a nechali jen spotřebu a čistý export, bude Čína pořád druhou největší ekonomikou. I se svými chybami je tak čínský model obdivuhodně úspěšný. Staví na pilné a mobilní pracovní síle a podnikatelích dychtivých učit se nové věci. Poptávková strana na tom možná není tak dobře, ale to většinou problémem nastupujících velmocí dlouho nebývá.
(Zdroje: Free Exchange, Reuters, Bloomberg)