Než jsem se v roce 2009 přestěhoval do Japonska, slýchal jsem o jeho ekonomice jen to, že je v recesi, útlumu či stagnaci. Když jsem se ale v nové zemi zabydlel, poznal jsem, že mnohem lepší slovo je „kaiteki“, které znamená „komfort“ a zahrnuje širokou škálu věcí od pohodlnosti, spolehlivosti, bezpečí až po půvab. Byl jsem překvapen velkým rozdílem, jaký panuje mezi představami západu a tím, jakou prosperitu jsem v Japonsku nalezl. Tokio během recese nebylo vůbec podobné tomu, co bychom při recesi čekali ve Spojených státech či Evropě: Žádné hromady odpadků, žebráci, neuklizené stanice metra nebo stoupající zločinnost. I v Tokiu byly během recese uzavírány obchody, ale jen na několik dní, aby na jejich místě mohly být otevřeny obchody nové.
Čísla nelžou a Japonsko je podle řady ukazatelů na sestupu, který působí problémy skupině lidí, kteří už dlouho nemají stálé zaměstnání, nebo žijí v provinciích daleko od Tokya. Celkově jde ale o velmi pokojný a pohodlný pokles. To pomáhá vysvětlit, proč trvalo tak dlouho vytvořit agresivní ekonomickou politiku, která na sebe nakonec vzala formu Abenomie. I dnes spolu ale v Japonsku zápasí dva názory. První z nich klade důraz zejména na stabilitu a zmenšující se populaci jako příčinu neodvratitelné stagnace ekonomiky. Podle tohoto pohledu je nejdůležitější minimalizovat rizika a co nejvíce tlumit dopad změn. Zastánci reflace to vidí jako zbytečně poraženecký přístup, podle nich se vyplatí riskovat a projít si neklidným obdobím s tím, že nakonec bude dosaženo dynamičtější budoucnosti.
Deflacionisté dominovali japonské politice po většinu posledních 20 let, reflacionisté jsou na vzestupu poslední dva roky. Šinzó Abe si na počátku své vlády užíval vysokou popularitu, nyní ale rostou pochyby. Jeho politika sice doposud nevyvolala kolaps, kterého se báli jeho názoroví protivníci. Ale zároveň nedošlo k naplnění slibů, které učinil. Opět se tak objevuje otázka, zda byly „ztracené dekády“ tak zlé, aby se nyní muselo tolik riskovat. Nezaměstnanost totiž během nich dosahovala maximálně 5,5 %, což je hluboko pod dvojcifernými čísly, která jsme během recese viděli v USA a Evropě. Podle některých názorů je deflace cenou, kterou země musela zaplatit za vysokou zaměstnanost. Firmy totiž namísto masového propouštění, které je běžné třeba v USA, sáhly ke snižování mezd.
Podle letošního výzkumu od Pew Research Center souhlasí 51 % Japonců s tvrzením: „Většina lidí se má lépe v tržní ekonomice, i když tam jsou někteří bohatí a někteří chudí.“ Ze 43 zemí, kde tento průzkum proběhl, se k takovému tvrzení staví kladně většina lidí jen ve čtvrtině z nich. Kdysi jsem s japonskou stagnující stabilitou sympatizoval. Averze k riziku se začala v Japonsku prohlubovat asi před pěti lety, kdy se začala zmenšovat populace této země a ta si získala image „stárnoucí společnosti“. Strategie založená na opatrnosti má ale i svá negativa. Negativní postoj k propouštění zaměstnanců znamená, že firmy jsou také opatrné při najímání nových lidí. Nízká nezaměstnanost znamená, že v zemi je mnoho lidí, kteří pracují jen na zkrácený úvazek či nemají trvalou smlouvu. Reflacionisté se také obávají klesajícího významu země na mezinárodním poli. Čínská ekonomika je dnes dvakrát větší než japonská a agresivní zahraniční politika Pekingu přispívá k obavám o bezpečí Japonska. Japonský pacifismus se přitom v minulosti stal v mnoha ohledech přirozeným souputníkem deflacionismu.
Abenomie nyní slaví úspěchy zejména v oblasti korporátních zisků a rostoucích cen akcií. Střední třída naopak vidí, že inflace převyšuje růst mezd, malé domácí firmy zápasí s rostoucími cenami komodit. Abenomie společnost rozdělila, což je přesně to, čemu se deflacionisté snažili zabránit. Nyní se debatuje o tom, zda Abenomie skutečně může zvýšit ekonomickou aktivitu Japonska. Hodně komentářů hovoří o neúspěchu, ale já mám dnes opačný názor. Podle mne se pravděpodobně dostaví alespoň určitý úspěch. Platí to zejména nyní, když došlo k další fiskální a monetární stimulaci. Bude tu ale ještě jedna otázka: I kdyby se podařilo ukončit dlouhé období deflace, je to skutečně to, co Japonsko chce?
Autorem je Jacob M. Schlesinger.
Zdroj: WSJ