Zdá se, že se v Evropě prohlubuje propast mezi ekonomickými názory Němců na straně jedné a zbytkem kontinentu na straně druhé. Jak jsme k takto vysoké polarizaci dopěli? Na čem je založena německá tvrdohlavost a neochota změnit pohled na to, jaká je správná politika pro eurozónu? Můj pohled na německé argumenty včetně možných výtek k nim vypadá následovně:
Za prvé, Evropa potřebuje strukturální reformy. To je pravda, vždy to pravda byla a bude tomu tak i v následujících letech a desetiletích.
Za druhé, některé země a vlády budou hledat jakékoliv důvody pro to, aby se potřebným reformám vyhnuly. To je také pravda. Bez krize a vnějšího tlaku k některým změnám prostě nedojde. A platilo to i o samotném Německu po roce 2000.
Za třetí, fundamentální příčinou krize byly nerovnováhy, bubliny na cenách aktiv a dluh. I to je pravda.
Za čtvrté, náprava dřívějších nerovnováh nyní vyžaduje oběti. To je pravda, ale jen částečně. Je jasné, že proces oddlužení zpomalí růst. Nevysvětluje ale to, jak hluboká současná krize v eurozóně je. Například nemůžeme tvrdit, že když předkrizový růst doprovázely nerovnováhy, musí nyní nutně docházet ke snižování odhadů potenciálního růstu v řadě evropských ekonomik.
Za páté, konkurenceschopnost a nízké mzdy jsou základem růstu. Toto tvrzení pravdivé není. Ceny musí odrážet poptávku a nabídku a je možné, že v některých případech musí ceny a mzdy klesnout, protože leží nad optimální úrovní. Není ale pravda, že plošný pokles mezd vede k růstu, protože ten je jen základem deflace. Smysl nedává ani tvrzení, že přínosný je vždy i pokles reálných mezd. Pokud by to byla pravda, bylo by nejlepší, kdybychom maximálně zvedli naši konkurenceschopnost tím, že budeme všichni pracovat zadarmo. Pokles mezd se také podobá devalvacím prováděným s cílem zvednout konkurenceschopnost a víme, že tyto devalvace není možné provádět vždy a všude.
Za šesté, známkou ekonomické síly jsou vysoké úspory a přebytek běžného účtu. Ani to není pravda, protože není možné, aby všechny země na světě měly přebytky. Celý svět prostě nemůže dosahovat čistých úspor.
Za sedmé, inflace je pokaždé špatná. Omyl. Dokonce i německá Bundesbanka vždy chápala, že nulová inflace není optimální. Existuje dobrý důvod, proč centrální banky po celém světě stanoví své inflační cíle nad nulu.
Za osmé, Německo může žít i bez eura, tato měna pro něj stejně znamenala jen přítěž. Pravda je taková, že Německo by sice určitě bylo schopno fungovat i bez eura, ale doposud je jednou ze zemí, které z používání společné měny nejvíce těžily.
Za deváté, poptávka není důležitá, rozhodující je nabídka a strukturální reformy. Opět omyl. Recese jsou realitou a jsou taženy nedostatečnou poptávkou. Reformy jsou potřeba, krátkodobá politika by ale měla být zaměřena na poptávku. A to, co je důležité z krátkodobého hlediska (výdaje), se může lišit od dlouhodobých cílů (úspory a investice).
Je tedy jasné, jak jsme skončili u názoru, že předkrizové problémy vyžadují oběti. Všechny problémy jsou vnímány jako důsledek nedostatečných reforem. Německo odmítá hovořit o tom, že nulová inflace škodí, bez ohledu na to, jaký je konsenzus mezi světovými centrálními bankami. Riskuje tak spory mezi členskými zeměmi eurozóny i přesto, že mohou vést k další krizi a možná i rozpadu celé měnové unie.
Zdroj: Blog Antonia Fatáse, profesora ekonomie na INSEAD