Ekonomická analýza je podle všeho jen recyklováním starých myšlenek pod novým jménem. Stejné to je i s debatou o měnových válkách. Ta totiž kopíruje to, co se dělo ve třicátých letech ohledně měnových devalvací. Ragnar Nurkse už v roce 1944 tvrdil, že reflační politika prováděná po kolapsu zlatého standardu fungovala na základě oslabování směnného kurzu. Největšího úspěchu dosáhly země, které kurz oslabily nejvíce. Jednoduše nahradily nedostatečnou poptávku domácí poptávkou ze zahraničí. Šlo ale o politiku „ožebračování souseda svého“ a nakonec ji uplatňovaly všechny země. Žádná z nich tak nebyla schopna udržet kurz relativně nízko po delší dobu. Výsledkem byla jen vyšší volatilita na měnových trzích, vyšší nejistota a následně pokles mezinárodního obchodu. Šlo o hru s negativním součtem.
Někteří lidé nyní tvrdí, že centrální banky dnes mohou zabránit deflaci pouze konvenční a nekonvenční monetární politikou, která vede k oslabení kurzu. Za běžných okolností by banky s touto politikou váhaly, dnes si ale neberou servítky. V konečném důsledku ale pouze neutralizují signály jiných centrálních bank a jejich nekoordinované kroky zvyšují volatilitu a projevují se negativně na mezinárodním obchodu.
Nurkse neměl žádný model monetární politiky, prostě si jen všiml, že tato politika funguje přes oslabování kurzu. Jiné přenosové kanály se zdály být neefektivní či slabé. Následný výzkum ale ukázal, že slabý efekt jiné monetární politiky byl dán tím, že jednoduše nebyla vyzkoušena. Centrální banky nebyly ve třicátých letech ochotny využít své nově nabité svobody, bály se nekontrolované vlny inflace i přesto, že se pohybovaly v deflačním prostředí. Nebyly tak schopny efektivně měnit očekávání a zavazovat se k tomu, že zvýší ceny. Investoři nebyli přesvědčeni, že dochází k fundamentálnímu posunu v monetárním režimu. Centrální banky tedy nechtěly postupovat agresivně, tudíž skončily u podpory čistých exportů. A protože nebyly schopny koordinace s jinými bankami, vše skončilo zmíněnou vysokou nejistotu.
V Japonsku i v eurozóně se dnes centrální banky zavazují, že pro změnu udělají, co bude třeba. Tedy že budou nakupovat aktiva až do chvíle, kdy se inflace dostane na jejich inflační cíl. Japonská vláda posunula druhé zvýšení sazeb DPH a spustila mírnou fiskální expanzi. Eurozóna ukazuje také známky zlepšení, fiskální konsolidace se přeměňuje na uvolnění. Pokud bude monetární politika dostatečně agresivní a fiskální politika jí bude pomáhat, i v současném složitém období se můžeme dočkat výsledků.
Autorem je Barry Eichengreen z University of California.
Zdroj: FTAlphaville