Německo je exportní velmocí a poměrně hodně často je to považováno za jeho silnou stránku. Takové hodnocení je ale přece jen trochu problematické. Je určitě obrovským plusem, pokud je nějaká země natolik konkurenceschopná, že je schopná vítězit v globálním boji o zákazníka. Pověstný čertík v detailu na nás ale vykoukne ve chvíli, kdy se začneme zajímat o to, co je vlastně tou hlavní motivací k honbě za zahraničními trhy. Pokud je touto motivací slabá domácí poptávka, jde svým způsobem o variaci na známé „second best“ řešení (které je ale stále mnohem lepší než nemít poptávku žádnou). Týká se to jak Číny, tak Japonska a i našeho souseda – Německa.
Nedávné turbulence v čínské ekonomice a na EM obecně nevyhnutelně vyvolávají úvahy o tom, jak moc negativní bude dopad na exportéry, kteří se na tyto trhy zaměřovali. Přirozeně se to týká hlavně zmíněného Německa. Jemu Čína řadu let výrazně pomáhala přenést se přes slabost poptávky z jiných regionů a zejména ze zbytku eurozóny, což je patrné i z následujícího obrázku (žlutě jsou vyznačeny německé vývozy do Číny za posledních 12 měsíců v miliardách eur).
Hodně nadějně vypadal zejména vývoj v roce 2010 a 2011, pak ale začala na Čínu nekompromisně doléhat problematika pasti středních příjmů. Při pohledu na vývoj v roce 2013 a 2014 se dokonce může vybavovat ono hodně černé úsloví o „poslední záchvěvu mrtvé kočky“. Jak je totiž vidět na samém konci křivky, trend se opět otáčí směrem dolů. Nemusíme tedy být zase tak velkými pesimisty, abychom dospěli k závěru, že Čína už (minimálně krátkodobě) nebude záchranným kruhem pro německé exporty. A to se následně týká i nás.
Jak si ale pozorný čtenář všiml, v grafu je ještě křivka černá, která popisuje vývoj německých exportů do USA. Ty se do roku 2010 chovaly mírně řečeno problematicky. Pak ale nastal obrat a do roku 2012/2013 si Německo užívalo zlatého období rychle rostoucí poptávky z Číny i USA. Konec černé křivky pak nepokrytě zavání americkým optimismem. Vidíme totiž prudké vzepětí německých vývozů do USA, které více než kompenzuje čínský útlum. Z našeho pohledu tedy může strádat „německá spojka“ do Číny, nahrazují ale spojka do USA.
Ony dvě křivky v grafu vlastně v kostce vypráví celý současný příběh globální ekonomiky: Čína v problémech, Spojené státy v relativně silném růstu. Německá ekonomika má také řadu problémů, ale výše uvedené jasně ukazuje, že zatím dokázala perfektně přesedlat na čerstvého exportního koně. Jak jsem naznačil v úvodu, nejlepší by bylo, kdyby také přesedlala na silnou domácí poptávku a nebyla tolik vystavena poptávkovým fluktuacím v zahraničí. Ale ono i zde pravděpodobně do značné míry platí „dočkej času ...“.
Německá populace totiž stárne a tudíž šetří (i když nejen proto). Být exportní velmocí totiž neznamená nic jiného, než být velmocí, která generuje přebytek úspor a masově nakupuje aktiva v zahraničí (financuje poptávku ze zahraničí). Demografický vývoj ale pravděpodobně dojde do bodu, kdy si Němci budou chtít v důchodu užívat plody své práce (ať už přímo, či přes vyšší státní výdaje). V tom horším případě zjistí, že se z jejich úspor opět staly dotace jiným zemím. V úplně nejhorším případě to opět nebude nikdo ochoten přiznat a na zakrytí reality bude za půjčky vydáváno ještě více dotací tak, jak se tomu nyní děje v Řecku. V tom lepším případě se z exportní velmoci, která sála poptávku ze zbytku světové ekonomiky, postupně stane poskytovatel poptávky (otočí se tok zboží a úspor). A naše „německá spojka“ na jiné trhy se stane konečnou destinací, kterou budeme mít za přímo humny.