Loni v dubnu Mezinárodní měnový fond očekával, že světová ekonomika v roce 2015 poroste o 3,5 %. V dalších měsících se předpověď vytrvale snižovala, až v říjnu dosáhla 3,1 %. MMF ale nadále trvá – v posledních sedmi letech už s téměř otřepanou předvídatelností – na tom, že příští rok bude lepší. Téměř jistě se ale opět mýlí.
V prvé řadě světový obchod roste chudokrevným 2% ročním růstem, přitom v letech 2003 až 2007 to bylo 8 %. Zatímco růst obchodu v oněch opojných letech výrazně převyšoval světový růst HDP, který v průměru dosahoval 4,5 %, v poslední době je růst obchodu a HDP zhruba stejný. I když růst HDP letos růst obchodu překoná, pravděpodobně nepřesáhne 2,7 %.
Otázka je proč. Podle Christiny a Davida Romerových z Kalifornské univerzity v Berkeley se dozvuky moderních finančních krizí – po druhé světové válce – vytrácejí po 2-3 letech. Harvardští ekonomové Carmen Reinhartová a Kenneth Rogoff říkají, že trvá pět let, než se země vyprostí z finanční krize. A opravdu, finanční vyšinutí z let 2007-2008 už z velké části ustoupilo. Co tedy stojí za hlemýždím ekonomickým oživením?
Jedno rozšířené vysvětlení tkví v mlhavém pojmu „sekulární stagnace“: dlouhodobě snížená poptávka po zboží a službách podrývá pobídky k investicím a zaměstnávání. Jenže poptávka zůstane slabá, jedině pokud lidem chybí důvěra v budoucnost. Jediným logickým vysvětlením tohoto vleklého nedostatku důvěry, jak pečlivě doložil a zdůvodnil Robert Gordon ze Severozápadní univerzity, je pomalý růst produktivity.
Před krizí – zejména v letech 2003 až 2007 – pomalý růst produktivity ve velké části světa zakrýval iluzorní pocit prosperity. V některých zemích – především ve Spojených státech, Španělsku a Irsku – se vzájemně upevňovaly stoupající ceny realit, spekulativní výstavba a podstupování finančních rizik. Současně si země vzájemně umocňovaly růst prostřednictvím obchodu.
Stěžejní pro globální boom byla Čína, zvedající se obr, který zaplavil svět lacinými exporty, čímž shora tlačil na globální inflaci. Neméně důležité je, že Čína dovážela obrovské objemy komodit, čímž posilovala řadu afrických a latinskoamerických ekonomik, a nakupovala německé automobily a stroje, čímž zase umožnila rušný chod regionálních dodavatelských řetězců největší evropské ekonomiky.
Tento vývoj se otočil kolem března 2008, kdy USA zachránily před krachem svou pátou největší investiční banku, Bear Sterns. Jelikož banky v eurozóně byly také silně zapletené do šlamastyky s podřadnými hypotékami a zoufale jim scházely americké dolary, Amerika a velká část Evropy začaly neúprosně sklouzávat do recese. Zatímco v letech konjunktury světový obchod šířil hojnost, teď rozséval neduhy. Jakmile zpomalil růst HDP jedné země, následoval její import, takže zpomalil také růst jejích obchodních partnerů.
Americká ekonomika se z recese začala dostávat ve druhé polovině roku 2009, hlavně díky rázné měnové politice a opatřením ke stabilizaci finanční soustavy. Tvůrci politik v eurozóně naproti tomu měnovou stimulaci odmítli, zavedli opatření k fiskálnímu zpřísnění a ignorovali prohlubující se nesnáze tamních bank. Eurozóna tak zatlačila svět do druhé globální recese.
Když už se zdálo, že tato recese dobíhá, začaly se hroutit rozvíjející se ekonomiky. Pozorovatelé léta velebili vládní a prorůstové reformy, jež vůdci těchto zemí údajně uskutečnili. V říjnu 2012 MMF chválila „odolnost“ rozvíjejících se ekonomik. Jako na pokyn se tato fasáda začala rozpadat a odhalila nepříjemnou pravdu: faktory jako vysoké komoditní ceny a rozsáhlé přílivy kapitálu zastíraly vážné ekonomické slabiny a dodaly legitimitu kultuře křiklavé nerovnosti a rozbujelé korupce.
Tyto problémy teď ještě zhoršuje zpomalení růstu v Číně, opoře globálního obchodu. A nejhorší teprve přijde. V Číně je nezbytné zmírnit obrovskou přebytečnou průmyslovou kapacitu a přesycení realitního trhu, přibrzdit domýšlivost roztáčející tamní globální akvizice a rozprášit korupční sítě.
Krátce, faktory, které globální ekonomiku táhly dolů v roce 2015, v novém roce přetrvají – a v některých případech se ještě vyostří. Rozvíjející se ekonomiky zůstanou slabé. Eurozónu, která se těšila z dočasné úlevy od fiskální přísnosti, bude omezovat malátný globální trh. Stoupající úrokové sazby u firemních dluhopisů předznamenávají pomalejší růst v USA. Hroutící se ceny čínských aktiv by mohly vyvolat finanční turbulence. Tvůrci politik přitom zmítají události a mají chatrné politické páky k zastavení těchto trendů.
MMF by měl přestat předpovídat růst a vydat výstrahu, že globální ekonomika zůstane slabá a zranitelná, pokud se světoví lídři energicky nezasadí o popohnání inovací a růstu. Taková snaha má už značné zpoždění.
Ašóka Mody, bývalý šéf mise Mezinárodního měnového fondu v Německu a Irsku, je v současnosti hostujícím profesorem mezinárodní hospodářské politiky na Fakultě veřejných a mezinárodních věcí Woodrowa Wilsona Princetonské univerzity.
Copyright: Project Syndicate, 2016.
www.project-syndicate.org